Padala, sedíc na kašně Parnas na Zelňáku. Ještě že jsem, uchechtla se, když se jí vrátilo plné vědomí, nespadla do té špinavé zazelenalé stojaté vody mezi desetníky, tý jo. Úžasné, skutečně. Druhý den stál Marek ve čtyři před kšeftem. Stál tam a čekal, až půjde Leona domů. Leona se mu podívala do očí, a jak se tam podívala, hned tam padla. Šli pak spolu na Špilas, chodili po parku a líbali se na lavičce. Celou dobu mlčky, tiše a přičinlivě předstírali, že včerejšek nebyl. Nebylo jim prostě dáno se rozejít. Šmidli, šmidli na housličky, přišly dvě nové knihkupičky. Husovice divoká jsou čtvrť, kdo sem vejdeš, muziku naši tvrď! Je to tady samej divnej týpek, tak bacha. Leo, to je teda fakt dobrodrůžo. Na prodavačku z drogišky vytáhli předevčírem břitvu. Venku už tma, byli dva. Dáš prachy? Kývla, neboť s břitvou na hrdle se obtížně diskutuje o hmotné odpovědnosti za svěřený majetek v socialistickém vlastnictví. Otevřela kasu a oba snědí mladíci protáhli obličeje. Jenom štyry tácy? Lepší než nic, shrábli bankovky, rozsypali drobný. Strčili do ní, až padla na pult. A byli pryč. Posbírala se, ráda, že je živá. A nepořezaná. Ta prodavačka z drogišky, teda. „Proto taky je tam teď ta cedulka Přijmeme prodavačku a drogiška je zavřená. Takže si vložky nekoupíš, vem si moje. Jsou v regále vzadu v rohu. Vedle balíků s kňourama. Hele, su tady týden a už se na tebe těším. Tady aby se člověk bál.“ „Budem si muset,“ zapřemýšlela Leona, „dávat bacha.“ Pohladila si nos, obhlížejíc analyticky malý prostor 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185645
kvelbu. Pult jde skoro ke vchodu, to je dobrý. Navrhuju instalovat pod pult ke kase támhle to velký kladivo…“ „Jo!“ rozjařila se Ilona. „A taky tam dáme ten hnusnej intimsprej Orient květ, co tak smrdí. Votevřenej ale. Hmátnout – nastřikat.“ „Měly bysme trénovat rychlost reakcí!“ zvedla Leona prst. „Hele, ty jseš jako zloděj, jo? No. A já…“ Hmátnout trvalo sekundu. Jenže namířit… „Né abys mě nastřikala,“ mávala rukama Ilona. „Ten puch by tu nikdo pak nepřežil.“ „Ještě že jsme tady na hlavní ulici. A pošta je kousek naproti…“ „Víš, jak jsem nosila tržbu večer? Ukážu názorně!“ Předvedená metoda se Leoně zalíbila a rozhodly se tedy, že raději budou i nadále vždy strkat obálku s penězi pod šaty na holé břucho a v teple svých mladých těl rychlým během dopravovat k poštovní přepážce. „Taky si budem muset pořídit ty kožešinový vesty. No, ty s koníkama. Kosa je tady, starej barák, klendra jak sviňa. To tahne tou dírou ze sklepa. Následkem zimy se tady asi děsně moc chlastalo. Chceš něco vidět?“ Leona chce, a tak následuje Ilču do malinkého sklepa – díry. „Sleduj…“ Nebyl to sklep, ale krchov flašek. Vyplňovaly téměř celý prostor. Některé byly zaprášené, archívní kousky, jiné dosud lesklé. Bylo to muzeum vypitého zoufalství. „Jéžiš! To kdybych neviděla, tak neuvěřim.“ „Květa tu byla pět roků, prej. Vzadu je piksla skořice a hřebíčku. A shnilej citrón. Jely tu asi permanentně svařáky.“ Obě se zamyslely a padla na ně tíseň. Byla tady sama, Květa, v tý zimě. Den za dnem… „Ty, Ilčo, já nevím. Do jaký jsme to vlezly prdele?“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185645
„Tobě se snad stejská po dřině u Zvonečku?“ „Já nevím, já…“ „Uděláme si skvělej veget, neboj, tady je klídek…“ (Jenže já, já, Ilčo, nechcu veget. Já chci, vlastně ani nevím co. Chtěla jsem něco dokázat – tuto větu se Leona ostýchá vyslovit i sama před sebou, natož před Ilonou. Vlastně se to i jako tajnou myšlenku bojí formulovat, aby nedala najevo, že něco vůbec chtěla. To pak člověka, když se k tomu sám před sebou přizná, ještě víc drásá. A prd mu to pomůže.) V polední pauze, hodinové, chodily obě na procházku po náměstí kolem obrovského, nezvykle vypadajícího kostela. Snažily se z temné špeluně vypadnout co nejčastěji. Řešily často: a) svá citová hnutí a vztahy k momentálním chlapům, za b) situaci ve kvelbu. Za c) pak se utěšovaly, že to zvládnou, pakliže v hnusné díře řádně uklidí a vymůžou si na podnikovém ředitelství n. p. Knižní svět částečnou rekonstrukci interiéru. „Musíme ty ouřady na PŘ těžce masírovat,“ zvedla prst Leona. „Hele, budem tam střídavě chodit a volat každej tejden. Takovej tlak nevydrží ani ten blb Vavruša. Já mu dám, že nemá lidi a že nemá prachy! Bude je mít a bude je mít do zimy, jinak mu nakopu poklopec!“ „Taky vymalovat,“ rozjímala Ilona, „a natřít…“ „Udělám super výlohy, těš se!“ Rozhodly se posléze, že si doupě zařídí co nejpohodlněji, zabezpečí se proti případným nepřátelským vpádům divokých domorodců a rozhodně, to rozhodně, se zde nepředřou, naopak, budó se střídat, neboť TADY nikdo knihy nekupuje, takže klid a udělají si občas fraj, no! Bude to pěkná androšská schovávačka, když si celý kšeft vylepší esteticky a funkčně. Hlavně 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185645