Zaparkovali na návsi před čerstvě omítnutou kapličkou, vystoupili. „Tak kudy? Jistě to tady znáš jak svý boty.“ „Jistě. Ale ty sochy tě k němu zavedou samy. První je támhle!“ ukázala ke kašně. Uprostřed vody se na kamenném soklu vypínal Poseidon. V příznivě růžovém soumraku vypadal ještě líp, než si pamatovala. Jakub zamkl dvířka, vykročil k němu. Loudala se za ním a vychutnávala nezvyklý pocit zadostiučinění. Přišla kryska na Matyska? Ale ne, to byl jeho nápad. Zastavil se před kašnou, zaklonil hlavu a zabořil ruce do kapes. Mlčel. Vládce moří ho přezíravě sledoval kulatými otvory v hranaté lebce, výhružně potěžkával trojzubec. Rozkročoval se pod jihočeským nebem s takovou zpupnou samozřejmostí, že to až bralo dech. Jenže pak někde za humny zakejhaly husy a kouzlo se rozbilo. „Trošku odvážnej námět pro tuhle vísku,“ kritizoval Jakub. Už mu otrnulo. Pokrčila rameny. „A teď kudy?“ „Hledej,“ poradila mu. Rozhlédl se po náměstíčku, přelétl pohledem vybílená průčelí domků a zamířil na kamenitou cestičku k lukám. Kentaura našel u potoka. Svalnatý koňomuž se právě chystal skočit do vody. Útlá Deianeira na jeho hřbetě se zoufale otáčela a vztahovala paže k Heraklovi, který v běhu napínal luk, aby po zrádném únosci vystřelil otrávený šíp. Pavla se zastavila uprostřed lávky, odkud byl na ty tři nejvýhodnější pohled. „Znáš tuhle báji?“ křikla na Jakuba. Neodpověděl. Stál bez hnutí, měl nezvykle pokleslá ramena. Rychle se k němu vrátila. „Jakube.“ „Je to moc krásný,“ přiznal. „Mám tě ráda,“ chytla ho za ruku. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185644
Polkl. „A teď po té cestě?“ „Ano. Ty seš smutnej, Jakube?“ „Proč?“ vytrhl se jí a rychle šel dál, směrem k březovému hájku, kde zápasil Perseus s Medusou. „Ona mu něco provedla?“ „Ne. Prostě chtěl vyniknout hrdinským činem.“ „Aha. Víš, co je hrozná škoda? Že jsi nespala taky s nějakým Němčourem, naučila by ses při něm aspoň světovej jazyk.“ „Náhodou, tohle všechno znám od puberty. Vždycky mě bavila antika.“ „No, dejme tomu. Ten železňák, co dřepí támhle, je kdo?“ „Fineus. Bohové ho oslepili, protože cosi vykecal, nějaké jejich tajemství. A poslali Harpyje, aby mu rvaly jídlo z ruky.“ „Správný trest pro špicla,“ přikývl spokojeně Jakub. „Dočasný trest, zachránili ho argonauti. Znáš přece aspoň argonauty?“ „Jo, to je ta sebranka, co jela ukrást zlatý rouno. Zlatý rouno je tu taky?“ „Ne, to by nebyl dobrej námět pro plastiku. Ale támhle je Prométheus,“ ukázala ke skále s přikovaným rozpáraným nešťastníkem. Orel právě odlétal, aby si jeho vyrvaná játra mohl sežrat někde za bukem. „Br. Teda, nechtěl bych bejt hrdina. Všichni dopadli hrozně. Jak dlouho takhle visel?“ „Jen pár set let.“ „A každej den orel?“ „Jo.“ „Ovšem musím uznat, že to působí naprosto fantasticky. Nikdy bych nevěřil, že se dá z kusu železa vykovat něco tak skvělého. A přitom je to vlastně dvojrozměrný. Fakt jsem si nedoved představit, že je tak dobrej.“ Znělo to smutně. „Ty seš přece taky dobrej. Ve svým oboru,“ hájila mu sebevědomí. „Kolik je mu let?“ „Už hodně. Moc. Je starej.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185644
„Kolik?“ „Nejmíň pětačtyřicet. Ale vypadá starší. Je ošklivej, má šedivý vlasy…“ „A kulhá?“ „To ne.“ „Protože pak by se moh jmenovat Hefaistos. Ten byl taky kovář, ne?“ „Vidíš, že znáš antiku!“¨ „To mi náhodou vytanulo. Ale štve mě, že o něm mluvíš tak škaredě. Když ti byl dobrej na to, bys s ním lezla do postele…“ „A co mám teda říkat? Asi jsme sem neměli jezdit…“ „Dobře, že jsme jeli. Měl jsem si vzít s sebou foťák. Někdy si sem zajedu s foťákem. Nebo by se o tom moh natočit dokument. Promluvím s pár lidma, taková věc by se měla zveřejnit. Sakra, vždyť je to světová rarita!“ Zadýchaně se odmlčel. Napadlo ji, že je dojat vlastní objektivitou a velkomyslností. Chvíli šli mlčky. Za zatáčkou zvedla hlavu, aby uviděla známou chalupu s protáhlým přístavkem ateliéru. Nervozita z ní spadla, najednou ji prostoupilo sobecké potěšení, představovala si dlouhý večer příjemně strávený hovorem a pitím. Ale prosklená stěna byla tmavá a před brankou bylo prázdno. „Není doma,“ řekla zklamaně. „Nemá tu auto.“ „To už jsme tady?“ probral se Jakub. „Jo. Branka je zamknutá a vidíš, má zavřené okenice, to už se dneska nevrátí.“ „Je ti to moc líto?“ „Ani ne.“ „Mě to mrzí.“ Rychle na něj pohlédla. Nevypadal, že by ho to mrzelo. „Můžem se aspoň mrknout přes plot. V zahradě má ještě bakchantky s Dionýsem.“ „To byl bůh chlastu?“ „Bůh pití, zpěvu a veselosti. To by se ti taky nelíbilo?“ „Ale jo. Bakcha bych bral. I s těma ženskejma.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185644