Kapitola 6: Interpretace práva
6.2.1 Rozdělení výkladu práva dle toho, kdo výklad podává, a dle jeho právní závaznosti V tomto případě rozdělujeme výklad dle subjektu, který interpretaci provádí a případně podává. Spolu s tímto kritériem však musíme použít také kritérium závaznosti podaného výkladu. Autentický výklad Jedná se o výklad, který podává ten, kdo právní normu vydal. Nejčastějším případem je, že normotvůrce vtělí tento výklad přímo do pramene práva. Tento výklad potom nabývá podobu definičních právních norem. V tomto případě se jedná o závazný výklad. Obvykle pro autentický výklad vyžadujeme, aby byl všeobecně závazný. Neznamená to však, že jako závazný autentický výklad lze označit pouze definiční právní normy. I vzhledem k tomu se autentický výklad mnohem více blíží právotvorbě než interpretaci práva. Jako všeobecně závazný autentický výklad lze označit níže uvedený dokument: Protokol mezi republikou Československou a republikou Polskou o interpretaci článku XX obchodní úmluvy mezi Československem a Polskem, podepsané ve Varšavě dne 23. dubna r. 1925 (čl. 1–2): „Vláda republiky Československé a vláda republiky Polské, přejíce si ustáliti autentický výklad článku XX obchodní úmluvy mezi Československem a Polskem, podepsané ve Varšavě dne 23. dubna r. 1925, rozhodly se podepsati k tomu cíli Protokol a jmenovaly proto svými zmocněnci: Vláda republiky Československé: pana Dr. Václava Girsu, mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra republiky Československé ve Varšavě; Vláda republiky Polské: pana Józefa Becka, ministra zahraničních věcí; kteří, vyměnivše si plné moci a shledavše je v dobré a náležité formě, shodli se na těchto ustanoveních: Čl. 1 Obě vysoké smluvní strany v odstavci 1 článku XX obchodní úmluvy ze dne 23. dubna r. 1925 pod slovy ‚provenance ou destination‘ měly na
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185563
Kapitola 6: Interpretace práva
mysli při sjednávání shora jmenované úmluvy ‚původ nebo destinaci zboží‘, a ne ‚stanici podací nebo stanici určení‘; pod výrazy ‚tarifs communs‘ v témže odstavci téhož článku ‚svazové tarify vnitrostátní‘, v druhém pak odstavci téhož článku ‚mezinárodní tarify svazové‘ a nebylo úmyslem vysokých smluvních stran vyloučiti prohibiční klausule z tarifů mezinárodních.“ Lze se setkat s názorem, že autentický výklad právně závazný není. Tak by tomu bylo v případě, kdy výklad sice poskytuje ten, kdo právní normu vy‑ dal, ale ne v uznané závazné formě. Vzhledem k absenci závazné formy, však takový výklad nelze považovat za autentický. Tento výklad umožňuje tomu, kdo právní normu aplikuje, lépe porozumět záměrům normotvůrce. Základem interpretace práva je však porozumění textům, a nikoli záměrům normotvůrce. Rozhodně však nelze jako zdroj autentického výkladu vnímat tzv. důvodové zprávy k návrhům zákonů. Tyto důvodové zprávy totiž představují počáteční záměr iniciátora legislativního procesu, který se může od skutečného záměru lišit. Představují jen vodítko, které však v žádném případě nemá závazný cha‑ rakter a často ani není vytvořeno skutečným normotvůrcem. Za určitou formu autentického výkladu, která však není závazná, lze považovat autentický výklad, jak jej představuje Nejvyšší soud: „Nejvyšší soud České soc. rep., 1 Tzf 7/88: Pro náležitý výklad právního předpisu musí soud používat všech dostupných metod výkladu včetně výkladu autentického. Tento výklad podává orgán, který normu vydal, přičemž je povinností soudu v pochybnostech obstarat důkaz o autentickém výkladu ať již dožádáním, nebo výslechem zástupce příslušného orgánu. V přípravném řízení bylo sice vyžádáno vyjádření federálního ministerstva financí, avšak není úplné, takže jinak správný závěr o vině obviněného M. J. není dostatečně podložen.“ Legální výklad Legálním výkladem dnes rozumíme výklad, který podává osoba, jež je odlišná od osoby tvůrce a je k tomu výslovně zákonem (Ústavou) zmocněna. Takto podaný výklad je pak výkladem všeobecně závazným. V některých případech lze uznat jako legální výklad i výklad toho, kdo právní normu vytvořil, avšak 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185563
Kapitola 6: Interpretace práva
v tomto případě je patrný zásah normotvůrce do procesu aplikace práva, což není v právním státě žádoucí, zvlášť pokud si uvědomíme, že tento výklad je závazný. Z tohoto důvodu omezujeme legální výklad na výklad podávaný sub‑ jektem jiným než normotvorným. Co se týče práva Evropské unie, poskytuje legální výklad Soudní dvůr Evropské unie. Se zakotvením legálního výkladu jsme se mohli setkat v ústavním zákoně č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky, čl. 5 odst. 1: „Ústavní soud podává výklad ústavních zákonů Federálního shromáždění, je-li věc sporná. Podmínky stanoví zákon Federálního shromáždění.“
Výklad orgánu aplikujícího právo Tento výklad se uplatňuje v rámci procesu autoritativní aplikace práva a je relativně závazný. Je tedy závazný pouze pro individuálně určené účastníky daného řízení (daného procesu autoritativní aplikace práva), neboť se stává součástí individuálního právního aktu. Tomuto druhu interpretace práva nelze přiznat obecnou závaznost a závaznou použitelnost pro všechny typově stejné budoucí případy (jako by se jednalo o precedent). V této souvislosti se velice často zmiňuje pojem judikatura, případně judikát. Tento pojem má konsolidovaný obsah a rozumí se jím především ustálená praxe v rozhodování zejména soudů vyšších stupňů (především Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu). Judikatura nabízí přehled o tom, jak sou‑ dy rozhodují v určitých věcech. Judikatura postrádá zcela právní závaznost, ale vzhledem k její možné ustálenosti se předpokládá, že soudy ji budou sledovat a přenášet do své praxe. Judikatura tak představuje jakési převyprávění textu právního předpisu jazykem soudního rozhodnutí a tím je přibližuje potřebám justice a také zveřejňuje, jak v konkrétních případech chápe smysl právního textu. Rovněž pokud soudy opakovaně a ve více případech rozhodovaly určitý typ sporu stejným způsobem (ustálenost rozhodování), lze předpokládat, že tak budou rozhodovat i v budoucnu. V České republice existuje několik oficiálních sbírek soudních rozhodnutí, které vydávají a vedou nejvyšší soudní instance: Nejvyšší soud vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší správní soud vydává Sbírku roz‑ hodnutí Nejvyššího správního soudu. Mimo to existuje celá řada soukromých sebrání soudních rozhodnutí, která mohou být organizována dle dotčeného 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185563