Kapitola 4
Ústava a moderní stát
zemí včetně ČR). Nejobsáhlejší katalog takových nezměnitelných ustanovení obsahuje Ústava Portugalska z roku 1976 v čl. 288.71 d) ústavy, zakazující změnu jen do určitého období Tyto ústavy sice připouštějí svou změnu, ale po určitou dobu ji neumožňují. Často jde o výsledek kompromisu při jejich přijímání. Například podle Ústavy USA 1787 (čl. 1 oddíl 9) až do roku 1808 nebyl Kongres oprávněn zakázat přistěhovalectví nebo dovoz osob. Francouzská ústava 1791 zase stanovila složitý způsob změny s tím, že jej nebude možno zahájit dříve než 4 roky po jejím přijetí. e) ústavy zakazující změnu za určité situace Například Ústava Belgie stanoví, že návrh na změnu nelze předložit ani projednávat v době války nebo když se sněmovny Parlamentu nemohou sejít na státním území. Jiné ústavy hovoří o zákazu změn ústavy v době regentství, okupace apod.
4.6.2 Dynamismus ústavního obsahu Opakem stability ústavy je její dynamismus. Tuto vlastnost uznávali i velmi konzervativní myslitelé jako např. E. Burke.72 Jejím základem je rovněž filosofický spor o to, zda je lidské dílo dokonalé a zda jedna generace má právo zavazovat generace následující. Týká se to nejen zadlužení, ničení životního prostředí, ale také stanovení základních pravidel fungování státní moci a postavení jednotlivce. Na rozdíl od ústav oktrojovaných se sklonem k posílení stability, revoluční ústavy (mimo španělskou z roku 1812) se kloní k právu národa rozhodovat o svých záležitostech. Již první francouzská ústava 1791 deklarovala, že „národ má nepromlčitelné právo měniti svou ústavu…“. (Titul VII., čl. 1.)73 Zde je zřejmá rousseauovská inspirace. V tomto směru můžeme rozlišit: Rovněž v našem ústavním řádu najdeme takové ustanovení v čl. 1 Listiny. Předmět zákazu změny je zde přesně vymezen – základní práva a svobody vymezené Listinou. Na rozdíl od toho naše Ústava v čl. 9 odst. 2 obecně stanoví, že „změna podstatných náležitostí právního státu je nepřípustná“, aniž určuje, co za takovou náležitost považuje. 72 Ten konstatuje, že „stát bez prostředků ke své změně nemá ani prostředky ke svému uchování. Bez takových prostředků by se dokonce vydával nebezpečí, že pozbude právě tu část své ústavy, již si nejzbožněji přál uchránit.“ Viz jeho Úvahy o revoluci ve Francii. Brno 1997, s. 34. Takovéto změny jsou však možné jen na základě toho, co z ústavy funguje a opravit je možné jen něco. 73 Její VII. část stanovila, že ke změně je třeba souhlasu ve třech po sobě jdoucích volebních obdobích Národního shromáždění, teprve poté bylo možno zvolit zvláštní revizní shromáždění (L‘Assemblée de revision), které mohlo změnu schválit (nesměl v něm být ale nikdo, kdo byl v předchozím Národním shromáždění) atd. 71
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185562
Kapitola 4
Ústava a moderní stát
a) ústavy, přikazující pravidelně provádět změny v určitých lhůtách Jednalo se např. o Ústavu Portugalska z roku 1911 (obdobně 1933), která stanovila, že ústava má být každých 10 let přezkoumána a podle potřeby ji lze změnit. Dále to bylo Polsko v roce 1921, kde byla stanovena lhůta pro povinné přezkoumání ústavy na 25 let. V Portugalsku tato úprava platí i dnes. Spočívá v možnosti každých pět let změnit ústavu. To sice nevylučuje její změnu v mezidobí, ale je k tomu třeba čtyř pětin všech poslanců oproti jinak požadovaným dvěma třetinám. Tato myšlenka má svůj původ opět v 18. století, kdy se vycházelo z toho, že ústava jako společenská smlouva občanů má být přezkoumávána v pravidelných obdobích, zda není v některých částech vadná nebo zda se vadně nevykládá.74 Tato praxe je rovněž známa ve Švýcarsku.75 Ve 21. století je s ohledem na komunikační prostředky a možnosti veřejné rozpravy tento problém řešen jiným způsobem. b) ústavy, umožňující provádět změny podle potřeby To je každá ústava s výjimkou těch ustanovení, která nelze podle ní měnit. Problém ústavní procedury změny ústavy ovšem tuto problematiku ochrany ústavního obsahu nevyčerpává. Ke změnám ústavy totiž může a pravidelně dochází postupem času i mlčky. Proto státověda a ústavní teorie a praxe zkoumají další formy změny ústavy, které se nedějí na základě přijetí zákona, který ji výslovně mění. Hovoří se o tzv. přeměně ústavy76 na rozdíl od její změny. Na obsah ústavy v tomto směru působí: –– vznik ústavních obyčejů (i desuetudo, kdy naopak obyčej zaniká nepoužíváním) a vliv politických norem (např. koaliční smlouvy), –– výklad ústavy zejména v judikatuře ústavních soudů, –– změnou mezinárodního postavení státu. Například přistoupení k Evropské unii způsobilo tichou změnu řady ustanovení ústav členských států, aniž se změnil jejich text, –– konkretizace ústavy cestou obyčejného zákonodárství. Např. Ústava Pensylvánie z roku 1776 v čl. 47 stanovila, že se každých sedm let k tomu účelu sejde Rada cenzorů (občané osad a okrsků si zvolí po dvou zástupcích do této rady). Ústava státu New York (1886) stanovila, že každých dvacet let budou občané při volbách odpovídat na otázku – má být svolán konvent k revizi ústavy? 75 Ústava kantonu Ženava (1874) stanovila jako období pro pravidelný přezkum dobu 15 let (čl. 153). 76 Toto rozlišení zavedl P. Laband a jako první hlouběji prozkoumal Jellinek, G. Verfassungsänderung und Verfassungswandlung. Berlin, 1906. Z novější literatury podrobně Wheare, K. C. Modern Constitutions. London, 1975 (reprint), s. 67–136. Jinak je tento poznatek běžnou výbavou americké ústavní teorie zkoumající vliv judikatury Nejvyššího soudu USA na stabilitu textu Ústavy USA z roku 1787. 74
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185562
Kapitola 4
Ústava a moderní stát
4.7 Forma ústavy Formou ústavy je zvláštní podoba uspořádání prvků obsahu ústavy mezi sebou (vnitřní struktura) a jejich vystupování navenek vůči jiným právním předpisům (vnější forma). Vnitřní struktura je tvořena vazbami prvků ústavního obsahu bez ohledu na to, kde se v ústavě nacházejí. Struktura ústavy je tak tvořena: –– ústavními normami, které tvoří základní prvek obsahu, –– ústavními instituty, které soustřeďují ústavní normy upravující určitý institut (např. mandát, vlastnictví, volby, zákonodárný proces apod.), –– ústavním systémem, který tvoří uspořádaný soubor všech ústavních norem jako ústavně zakotvených pravidel chování. Vnější forma ústavy spočívá ve vyjádření ústavního obsahu navenek. Zahrnuje zejména tyto složky:
4.7.1 Nadpis ústavy Ten nám umožňuje identifikovat ústavu v právním řádu. Zahrnuje obvykle evidenční číslo v úřední sbírce, kde je text ústavy publikován, její ročník a titul (ústava, forma vlády, základní zákon).
4.7.2 Systematika ústavy Vnitřní struktura ústavy charakterizuje ústavu jako systém norem a institutů tvořících základ systému práva v určitém státě. Systematika je se strukturou těsně spjata, ale není s ní totožná, tak jako nelze ztotožnit např. článek ústavy a ústavní normu. Obvykle článek ústavy obsahuje ústavní normu, může jich ale obsahovat více, nebo naopak teprve z více článků sestavíme určité ústavní pravidlo chování. Ústavy se v tomto směru i pomocí systematiky snaží vyjádřit teoretickou či ideologickou koncepci, na které jsou budovány. Toto pojetí se označuje jako obecná systematika. Například socialistické ústavy vyjadřovaly v poslední fázi vývoje aktivní roli politického systému a jeho podmíněnost ekonomickým a sociálně‑kulturním systémem. Teprve poté následovala úprava postavení jednotlivce. Jiné ústavy staví na prvé místo jednotlivce a potom úpravu státní moci, která by mu měla sloužit.77 V rámci úpravy státní moci zase vystupují do To je klasický vzor ústav USA – nejdříve Bill nebo Declaration of Rights a poté Frame of Govern ment (viz pozn. č. 48).
77
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185562