Cesta do USA Tatínek byl několikrát na Západě. Na sklonku šedesátých let navštívil někdejší německou služku svých rodičů a současně svou bývalou lásku – Inku, provdanou za slavného psychiatra profesora Kretschmera. Žila s manželem v univerzitním městečku Tübingenu, kde měli menší zámeček se služebnictvem, vlastní pekárnou, vinným sklepem a velkou zahradou. Podle pana profesora tato životní úroveň nebyla v západním Německu ničím výjimečným, šlo-li o univerzitního profesora. Běžný lékař měl zpravidla jen slušnou vilu a jednu služebnou. Tatínek nebyl ani tak nadšen obchody, kde bylo možno dostat bez fronty vše, jako ochotou prodavačů a čistotou. Když šel v podvečer městečkem, viděl, jak majitel starožitnictví, již hodně starý pán, právě zatahuje roletu svého krámku. Bylo na něm vidět, jak je rád, že to ten den má za sebou. Tatínek letmo nahlédl do výlohy. Starý pán okamžitě roletu vytáhl zpět a uctivě ho zval do krámku. To bylo v tehdejším Československu něco nepředstavitelného. Učitel základní školy v západním Německu bral více než dvojnásobek jejich průměrného platu, učitel střední školy pak trojnásobek, řadový lékař – zaměstnanec nemocnice nebo kliniky, trojnásobek až čtyřnásobek. „No a u soukromých lékařů a právníků se to nedá vyčíslit, to je mnohem víc,“ vysvětlil tatínkovi pan profesor. Ale tak snadné to zase nebylo. Řadový lékař na klinice musel pracovat na maximum a velká úcta k pacientům byla samozřejmostí. Kdykoliv mohl být žalován nejen za odborné pochybení, ale i za nedůstojné zacházení s nemocným, za podání nedostatečných informací, porušení pacientových práv apod. Své místo musel zpravidla po třech letech obhájit v konkursu. Totéž profesor – přednosta kliniky. Soukromý lékař nebyl odkázán na smlouvu se zdravotními pojišťovnami, ale na přízeň pojištěnců. Neměl-li dostatek pojištěnců, krachoval. Podle toho musel budovat svou odbornou pověst a volit své chování k pacientům. Tatínek se vrátil úplně nadšený. Za několik let byl pak s Čedokem v Řecku, částečně u moře, částečně na prohlídce památek. Zažil tam zajímavé setkání dvou mužů, zasloužilého sovětského důstojníka z druhé světové války, vyznamenaného titulem Hrdina Sovětského svazu a bývalého vojáka německého wehrmachtu. Ukázalo se, že se oba zúčastnili největší tankové bitvy v historii lidstva – u Kurska. Každý na jiné straně. Cesta do Řecka byla pro sovětského hrdinu nejvyšším možným oceněním. Pro řadového 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185523
německého vojáka běžná věc. Povídali si, jak kdo ve své zemi žije. A sovětský hrdina se obrátil na tatínka s povzdechem: „Tak vidíte, oba jsme byli vojáci. Já plukovník, on vojín. Já vítěz, on poražený. A podívejte se, jak žije dnes on a jak žiju já.“ O tomto setkání tatínek rád vyprávěl. Ale nikdy neopomenul zdůraznit, že kdyby na Západě lidé pracovali tak, jak to tehdy bylo běžné u nás, nevydělali by si ani na slanou vodu. Tatínkovým snem ovšem bylo podívat se do Ameriky. Ideálem západní svobody, demokracie a prosperity byly pro běžného českého člověka Spojené státy americké. A když bratranec Jaroušek, syn strejdy Vládi, emigroval v roce 1982 do USA, koupil si tam vilku a zval tatínka na návštěvu, velmi toužil se k němu podívat. Byl sice předtím několikrát na Západě a neemigroval, ale tentokrát se zdálo, že jeho výjezd nebude tak snadný. Byl mezitím přece jen již „v hledáčku Státní bezpečnosti“. A výjezd takových osob na Západ „nebyl v zájmu republiky“. Byť měl písemné pozvání od občana USA, aby tam mohl vyjet, potřeboval také devizový příslib od banky a výjezdní povolení od SNB. Ředitel místní pobočky státní banky byl jeho pacientem. „O devizový příslib se postarám, pane primáři, horší to ale bude s tím výjezdním povolením. Zkusím promluvit s majorem Kučerou. Minule říkal, že vás asi bude muset taky navštívit se srdíčkem. Není přímo estébák, ale je politruk u esenbáků, třeba to nějak zařídí.“ Zařídil. A tak v roce 1988 tatínek cestoval do USA. Bratranec Jaroušek, syn strejdy Vládi, vystudoval v socialistickém Československu na ekonomické vysoké škole fakultu řízení a informačních technologií. Bylo zajímavé, že toto vzdělání mu otevřelo cestu k úspěchu v USA. Nebyl nijak výtečný student. Z matematiky a účetnictví byl opakovaně vyhazován. Strejda vždy napjatě čekal, až přijde ze zkoušky, a ptal se, jak dopadl. „Vyhodil mě jako psa!“ „Byl na tebe zlej?“ „Ne, nebyl.“ „Tak proč tě vyhodil?“ „Protože jsem to neuměl.“ Marxismus-leninismus, který tehdy každý student dokázal nějak „okecat“, byl pro něho nepřekonatelnou překážkou. Přísný zkoušející asistent, původem Bulhar, mu jasně řekl, že u něho z tohoto předmětu neprojde. Nakonec udělal ještě s několika studenty bezplatnou brigádu na chalupě vedoucího katedry marxismu a na střeše své chalupy mu pan docent napsal do indexu „Výborně“. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185523
Bulhar zuřil vzteky. A Jaroušek se každému chlubil, jaký je osvícený marxista. Když měl jít na rok na vojnu, ptal se, jak to udělat, aby si vojnu mohl odbýt v Praze. Vymysleli jsme, že babičce je přece už přes osmdesát let, oba jsme žili spolu převážně u ní, ale já tam neměl oficiální trvalé bydliště, zatímco Jaroušek ano. Sepsali jsme tedy žádost na vojenskou správu, zda by z důvodu péče o starou babičku, které musí nakupovat a starat se o ni, nemohl absolvovat základní vojenskou službu v Praze. Vojenská správa poslala nečekaně na prošetření poměrů bývalého důstojníka, pověřeného prováděním těchto šetření. U babičky zazvonil pán v obleku, noblesně se dovolil, zda může dál. Babičce se líbilo jeho vojenské držení těla i spisovná řeč. „Tak vy tady žijete s vnukem a on se o vás stará, no, to je od něho hezké,“ začal přátelsky bývalý důstojník. „Ha, ha, to byste mě rozesmál. On že se o mne stará? Já se starám o něj! Teď je zrovna někde na horách, to zase přiveze hadrů, které budu muset prát. On by si to sám nevypral. Já mu nakupuju, vařím, peru, jinak by tady zahynul ve špíně. Podívejte se, tohle jsou jeho ponožky, ty ještě musím vyprat, než přijede.“ Babička netušila, jakou „medvědí službu“ dělá svému vnukovi, nevěděla ani, proč ji ten pán navštívil. Přišel jsem až v závěru jeho návštěvy a už se nedalo nic zachránit. „No, tenhle starší vnuk se trochu stará, občas nakoupí a vyvede mě na procházku. Ale o Jarouška se starám já.“ „A vy jste kdo, pane?“ zeptal jsem se a tušil nepříznivou zprávu. „Z vojenské správy, prošetřuji poměry ohledně vašeho bratrance a péče o babičku.“ „Aha, potřebujete nějaké informace?“ „Ne, už jich mám dost, děkuji,“ odporoučel se pán. Teprve pak jsem babičce vysvětlil důvod jeho návštěvy a babička se chytila za hlavu: „Tak to jsem mu to zavařila.“ Ale dopadlo to dobře. Za láhev stoličné vodky Jaroušek přece jen vojákoval v Praze a většinou spal doma – tedy u babičky. Po vojně nastoupil do zaměstnání v Ústavu vědeckých, technických a ekonomických informací. „A co v té práci, Jaroušku, děláš?“ ptala se babička. „Sedim a čumim,“ upřímně odpovídal bratranec. Jeho životním ideálem ale nebylo někde sedět a čumět. A tak jedny prázdniny, když dostal s kamarádem Filipem povolení vyjet do Jugoslávie, to vzali přes hory, kde hranice nebyla příliš střežená, přímo do Rakouska. Když zjistili, že jsou v Rakousku, stopovali 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185523