4. Před pár lety, když jsem měl najednou několik volných hodin, jelikož kamarád nepřišel na smluvený oběd, a zastihl mě silný déšť, uchýlil jsem se do kvádru z kouřového skla a žuly na Victoria Street v Londýně, kde sídlí westminsterská pobočka McDonald´s. Nálada v restauraci byla ponurá a dusivá. Hosté jedli jednotlivě, osaměle, četli přitom noviny nebo zírali na hnědé dlaždice a rychle a bezmyšlenkovitě přežvykovali. Proti tomu by se atmosféra ve chlévě dala popsat jako přívětivá a způsobná. V takovém prostředí se různé myšlenky zdály absurdní, třeba že lidé mohou být štědří, aniž by za to čekali odměnu, že vztahy mohou být upřímné, že život stojí za to… Pravou vlastností té restaurace bylo, že vytvářela pocit úzkosti. Tvrdé osvětlení, přerušované zvuky zmrzlých hranolek sypaných do rozpálených vaniček oleje a horečnaté chování obsluhy za pultem, to všechno vyvolávalo myšlenky o opuštěnosti a nesmyslnosti existence v náhodném a krutém vesmíru. Jediné řešení bylo jíst dál a pokusit se vynahradit si tak nepříjemný pocit z prostředí, kde tak činíte. Můj oběd byl pak přerušen příchodem asi třiceti neuvěřitelně vysokých a blonďatých finských teenagerů. Měli nesmírně bujnou náladu, asi z té nezvyklosti, že jsou tak daleko na jihu a že tu místo ledového sněhu jenom prší, a rozbalovali brčka, nadšeně zpívali a nosili jeden druhého na zádech – což zmátlo zaměstnance, kteří nevěděli, jestli se mají nad takovým chováním pohoršovat, nebo jej respektovat jako předzvěst dravčího hladu. Pobídnut hlasitými Finy, abych svou návštěvu předčasně ukončil, jsem uklidil stůl a vyšel na náměstí před restaurací a poprvé si pořádně všiml nepřiměřených a velkolepých byzantských tvarů Westminsterské katedrály, jejíž zvonice z červených a bílých cihel se tyčí osmdesát sedm metrů vysoko do mlhavého londýnského nebe. Puzen jak deštěm, tak zvědavostí jsem vstoupil do obrovské lodi ponořené do asfaltové temnoty, v níž zářily tisíce obětních svíček, jejichž zlatavé stíny mihotaly po mozaikách a vyřezávaných zasta-
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185510
What can we believe where? What can we believe where? Left: Elsom, Pack and Čemu uvěříme aRoberts kde?Architects, McDonald’s, Left: Elsom, Pack Victoria and Roberts Architects, McDonald’s, Ashdown House, Street, 1975 Vlevo: House, Elsom, Pack aLondon, Roberts Architects, McDonald's, Ashdown Victoria Street, London, 1975 Cathedral, London, 1903 Right: John Francis Bentley, the nave, Westminster Ashdown House, Victoria Street, 1975.1903 Right: John Francis Bentley, the nave, Westminster Londýn, Cathedral, London,
Vpravo: John Francis Bentley, loď, Westminsterská katedrála, Londýn, 1903.
04.Ideals of Home3.indd 110 04.Ideals of Home3.indd 110
26/10/06 18:49:28 26/10/06 18:49:28 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185510
veních Křížové cesty. Bylo tu cítit kadidlo a vzduchem se nesly zvuky šeptané modlitby. Ze stropu ve středu lodi visel desetimetrový krucifix s Kristem na jedné a Pannou Marií na druhé straně. Kolem hlavního oltáře byla mozaika, na níž byl vyobrazen Kristus jako Pán nebes, obklopený anděly, nohy měl položené na zeměkouli a v ruce kalich, který přetékal jeho krví. Povrchní rámus světa venku postoupil místo úžasu a tichu. Děti se držely blízko svých rodičů a dívaly se kolem s trochu nejistou úctou. Návštěvníci nevědomky začali šeptat, jako by byli v nějakém společném snu, ze kterého se nechtějí probudit. Anonymitu ulice vystřídala zvláštní důvěrnost. Všechno vážné v lidské povaze jako by bylo voláno na povrch: myšlenky o hranicích a nekonečnu, o bezmocnosti a vznešenosti. Zdivo ukazovalo v ostrém světle vše, co je slabé a hloupé, a zažehávalo touhu žít co nejdokonaleji. Po deseti minutách v katedrále se myšlenky, které by venku nebyly ani myslitelné, začaly zdát rozumné. Pod vlivem mramoru, mozaik, temnoty a kadidla se zdálo pravděpodobné, že Ježíš byl syn Boží a že chodil po hladině Galilejského jezera. Ve společnosti alabastrových sošek Panny Marie postavených proti pozadí střídavého sledu červeného, zeleného a modrého mramoru nebylo překvapivé si myslet, že anděl může každou chvíli sestoupit skrz husté londýnské mraky, vstoupit oknem do chrámové lodi, zatroubit na zlatou trumpetu a latinsky oznámit nebeskou událost. Představy, jež by zněly pitomě o čtyřicet metrů dál, ve společnosti finských puberťáků a van plných oleje na smažení, najednou – díky architektonickému dílu – získaly svrchovaný význam a vznešenost. 5. První pokusy vytvořit vysloveně křesťanské prostory, budovy, které měly pomoci přiblížit se pravdám Písma, se datují do doby kolem roku 200 po narození Krista. Na sádrových stěnách v místnostech s nízkým stropem osvícených svíčkami, pod pohanskými ulicemi Říma malovali nezkušení umělci hrubá pojednání událostí z Ježí-
107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185510