společnosti“. Jak hanebné, odporné a typicky pařížské! Ale člověk si pak může vyskakovat. Jo, Paříž, Paříž! Vůbec mi nechybí! Cože? What? na to Éric, takže už ses chytil, jenom proto, že jsi jednoho z těch vzácných večerů, kdy neprší, potkal na ulici pár mladých holek? To se mi snad zdá! Ty snad nemáš mozek! Stává se z tebe dokonalý expat. Co se s tebou děje? Viděl jsi na Piccadilly pohlednici s Jejím Veličenstvem a jsi z toho celý naměkko? To nemůže být pravda! Ty ses přece narodil jako ten nejnepřizpůsobivější ze všech Francouzů! Měl by ses podle toho chovat, hochu! Procházíme Holbornem. Když jsem o něco později jel po Strandu, zahlédl jsem restaurant Simpson’s, kam jsem vešel jednoho zimního večera před čtyřiceti lety při své první návštěvě Anglie. Tehdy jsem si slíbil, že se tam vrátím, znovu si objednám jehněčí s mátovou omáčkou a porovnám, kolik času uběhlo. Pff! Nostalgie. Už tak s sebou vláčím vdovu Martinezovou a celý ten její smutný zvěřinec. Přidávat k tomu ještě dojmy z první cesty do Anglie… kdepak, ani náhodou. Začínáme zakládat zahradu. Dnes ráno přijel náklaďák plný habrů ukřižovaných do špalírové stěny a vysokých palem, takže si sousedi budou říkat, že se do jejich čtvrti přistěhovali Arabové. Naši sousedi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185444