dobře. Mohla si to zvolit jako volnou disciplínu. Byla lepší než Maxim a Normal uvažoval, jestli je to tím, že je inteligentnější. Nemohl to vyloučit. Isabela nakonec vypadla, aniž by si Normala všimla. Maxim si balil jointa. Normal se zeptal, jak je možné, že parkuje vedle Nicoly. Maxim mu řekl, že ho poslechl a ustoupil jí. Úplně ji to sebralo. Pozvala ho na kafe. Mluvili o pop-music. Řekl jí, že Aranka Zlatá je kráva. Imponovalo jí to. Nevěděl proč. Pozval ji na muzikál Jarní vody a na svůj vánoční koncert. Neřekla, že nepřijde. Řekla, že má v muzice jiný vkus a vnutila mu pár desek, co poslouchá. Něco si už Maxim poslechl. Nebylo to špatné. Normal se zvedl, přešel k věži a probral se hromádkou cédéček. Led Zeppelin, Police, Collegium Musicum, Songs for Drella… – To teda čumím. To šlo fakt tak hladce? – No, víš, ještě jsem ji zasponzoroval. – Jak zasponzoroval? – Dal jsem jí třicet litrů na organizaci prvního ročníku velkýho kainarovskýho festivalu… Kainar festu… – Kainar festu? zeptal se Normal a upadl do Nicholsona po lobotomii. – To byl jeden básník, ale to ty asi víš, že jo… Slíbil jsem jí, že tam zazpívám nějakej jeho text. Bude tam i Karel Plíhal, kterej vydává kainarovskou desku… a různí lidi tam budou recitovat a hrát divadlo a tak… – Ty vole, řekl Normal. Opět měl pocit, že se mu všecko zdá. Zeptal se opatrně svého svěřence, co je ještě nového. Flexa mu řekl, že populární hitmejkr a šoustar Frenks I. Natra pro něho napsal tři písničky. Jedna byla o chlapovi, kterému je smutno, druhá o ženské, co ji opustil chlap, a třetí o nehtech. – Myslíš jako o nehtech? O tom, co roste na rukách a na nohách? – No přece nehty… Je to naprosto suprový a cool. Mám ti to pustit? Normal řekl, že až příště. Měli práci. Měli připravit strategický plán, ale než se do toho pustili, informoval ho ještě Maxim o tom, že jeho vztah s matkou se v posledních měsících výrazně zlepšil. Komunikovali spolu. Flexovi se dokonce zdálo, že se smířila s jeho zaměstnáním šoubyznysmena. Navštívil ji a přehrál jí dvě písně ze svého alba. Normal se zeptal, proč zrovna dvě. – Při té třetí se zvedla a vodešla. Říkala, že je to dobrý, ale že ji strašně bolí hlava… – Mhm…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185418
– Vždycky trpěla na migrénu, co si pamatuju, řekl Maxim a Normal cítil, jak na něho jdou pochyby. Byl měkký. Nehodil se do byznysu. Ani do šou. Vždycky se našlo něco, co ho dostalo. Třeba úplně šťastná a úplně slepá dívka, tančící nalepená na reproduktor na přehlídce amatérských písničkářů, nebo starší žena na pojízdném křesle, kterou její zdravý muž přitáhl na pláži až na dosah moře, tak, aby jí moře olizovalo ochrnuté nohy, a kolem křesla nakreslil do písku veliké srdce. Kurva svět. – Já už jsem se s tvojí mátí taky setkal, přiznal Normal. Maxim se na Normala překvapeně zadíval a zeptal se: – Seš si tím jistej? – Jasně že jsem. Proč se ptáš? Je na tom něco divného? – No, vona si jen tak někoho k tělu nepustí… – Nepustila si mě k tělu. Jenom jsme spolu mluvili. – A vo čem? – O ničem důležitém… – Hele, kdyby to pro ni nebylo důležitý, tak s tebou nemluví… – No jo, no, chtěla, abych na tebe dohlídl a dával na tebe bacha a tak… – Jenom tohle? – Jenom tohle. Jo, a ještě říkala, že jí připomínám tvého otce… – Dyť jsem ti to říkal, seš celej von… Normal se usmál. Byl to smutný úsměv. Nenáviděl se. Vidina renty se vzdalovala, i když to ještě nezabalil. Všechno záleželo na Stvořiteli. Vypil kávu a potom ještě jednu a řekl Maximovi, že jeho strategie je velmi jednoduchá a jasná. Nechává všemu volný průběh. Žádná omezení, žádná strategie. Jeho nová strategie je žádná strategie. – Buď prostě sám sebou. Máš chuť říct, že tě Aranka nudila, řekni to… Máš chuť říct, že se ti protivily její vrásky, řekni to… A jestli máš chuť si k tomu obléct ženské šaty, klidně to udělej… Maxim svého manažera pár vteřin překvapeně sledoval a potom řekl: – Ty vole… Ví o týhle tvý strategii Debo? – Neví, ale nepokládám za důležité, aby o ní věděl. Když jsem s ním mluvil, byl nějaký nasraný… – Hele, dej si na něj bacha… – Proč? zeptal se Normal. – Prostě si na něj dej bacha… A poraď mi, co mám teda říct těm blbejm novinářům, když mě Aranka nudila, byla blbá, protivily se mi její kecy a vrásky a střízlivýmu se mi s ní nepostavil? – Klidně jim to řekni takhle. Oni už si to přeberou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185418
51 Džuly bydlela na sídlišti v Kobylisích. Normal netušil, kde to je. Použil metro a tramvaj. Její panelák hledal asi půl hodiny. Všechny ulice byly stejné. Domy taky. Čísla byla podobná. A tak dále. V Džulyině garsonce nebyl skoro žádný nábytek. Jen křeslo, postel, konferenční stolek, polička, starší televizor, na němž stála zlatočerná gondola s pádlujícím gondoliérem. Zbytek prostoru zabíraly dívčiny šaty a kosmetika. Na jedné zdi bylo zrcadlo, na druhé uschlá kytka. Vedle radiátoru pod oknem byl opřen nějaký obraz, který byl pečlivě zabalený v novinách jako při stěhování. Objali se a dali si pusu. Džuly jako vždycky krásně voněla. Na sobě měla bederky, které začínaly tam, kde mohlo končit její pubické ochlupení, pokud by si ho pečlivě a pravidelně neholila. Pruhované triko pak začínalo tam, kde končila žebra. Prostě moderní doba. Sedmadvacáté století. Normal položil na stolek láhev drahého šampusu, sesunul se do křesla a znovu se rozhlídl po mrňavém pokoji. Džuly přinesla skleničky a posadila se na postel. Normal šampus otevřel a oběma nalil. – Na co? zeptala se vizážistka. – Na zdraví? zkusil to Normal. Přiťukli si a napili se. Proč ne? Džuly si na posteli zkřížila nohy do tureckého sedu. – Hele, víš, pro koho teď dělám? Normal zavrtěl hlavou. V duchu uvažoval, jestli má od tohoto setkání něco očekávat. A když ano, tak co? A když ne, tak proč ne? A tak dál. – Pro tu ministryni pro tělovýchovu a rozvoj, pokračovala dívka. – To je ta, co má ty velké kozy? – Jo, to je vona, ale nechává si je zmenšit. – Fakt? Víš to jistě? Můžu to v pátek říct chlapům v hospodě v Jasné Poljaně? Džuly přikývla. – Bude mít teď takový solidní trojky… řekla, sjela lehce pohledem vlastní ňadra a dodala: – Vo něco málo větší než mám já… Normal nereagoval. Nevěděl, jestli má říct, že se mu její prsa líbí, nebo něco neutrálního. Džuly se napila. – Hele, Norme… Chtěl bys se mnou… Normal čekal. Čekal na to, co řekne a jestli to řekne a jak to řekne. – No, vždyť víš co… – Nejsem si jistý… řekl. Chtěl to slyšet. Ještě nikdy to od nikoho takhle přímo zformulované neslyšel. Děvky se nepočítaly. Jak se tak někdy díval při holení do zrcadla, moc času už mu na nové zkušenosti nezbývalo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185418