se hezky a ať vám ten klučina roste pro radost,“ pohladí Matěje po tvářičce a konečně mu věnuje milý úsměv. „A modlete se, ať po svém tatínkovi zdědí jen ta krásná kukadla!“ Roman se rezignovaně usměje a vyvádí mě z domu. „Ani s tvým tátou se asi nerozloučím,“ zauvažuji nahlas, když nikde ve svém zorném poli pana Kopeckého nezahlédnu. „Jako by se stalo,“ mávne Roman rukou. „Nejspíš bude vzadu v dílně.“ Pak už mlčí po celou dobu, co mě doprovází k autu. Teprve ve chvíli, kdy se chystám usadit Matěje do sedačky, mne zadrží. „Dej mi ho ještě na chvilku,“ požádá mne. Beze slova ho nechávám, aby mi syna odebral z rukou. Otočí ho čelem k sobě a zvedá si ho před obličej. „Tak se měj, chlape,“ řekne mu a já zřetelně slyším v jeho hlase lítostivé povzdechnutí. „Poslouchej mámu, ale nikým jiným si nenech řídit život. A hlavně se nikdy nenech nikým ojebávat. Jsi Kopecký. Rozumíš? Ať se jmenuješ jakkoliv.“ „No, myslím, že už jsi mu udělil rad do života dost,“ namítnu a rukama se sápu po synovi. Roman sleduje, jak Matěje umisťuji do autosedačky a zavírám zadní dveře. Když obcházím motor auta ke svému místu za volantem, těsně mě následuje. „Pro tebe bych taky nějakou tu radu měl.“ „Já vím – řiď se pocity,“ odtuším. Otevřu dveře vozu, ale ještě neusedám. Otočím se a pohlédnu Romanovi do obličeje. Dnes ho vidím naposledy, připomenu si. „Ty si myslíš, že si z toho dělám legraci, ale o tom to přece je! Probuď v sobě tu dračici, kterou jsem znal já. A hlavně se za to nestyď! Jestli se to někomu nelíbí, tak ať!“ Dívám se do očí, které mě tolikrát dokázaly rozčilit svými žertovnými záblesky, ale i povzbudit a nabít energií. Vnímám 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185344
jeho hlas a sleduji rty, které se mnou drze laškovaly, vysmívaly se mi a lhaly mi. Ale také mne mnohokrát dokázaly rozněžnit laskavými slůvky a rozpálit svými polibky. „Dělej, co cítíš a jak to cítíš. Když chceš něco udělat, tak to udělej hned, protože podruhý už nemusíš dostat příležitost. A užívej si naplno, dokud to jde. Podívej se na mou mámu – když člověk leží na smrtelné posteli, je už na všechno pozdě!“ Náhle se zarazí. „Co na mě tak koukáš?“ „Ale jen tak,“ zavrtím hlavou. „Poslouchala jsi mě vůbec?“ „Samozřejmě,“ hlesnu. „Už musíme jet,“ dodám rychle a vklouznu na sedadlo, abych se skryla před jeho podezíravým pohledem. Zapře se rukou o dveře, aby mi zabránil je předčasně zavřít. Předloktí druhé paže položí na střechu vozu a nakloní se do dveřního otvoru. „Ještě jednou ti moc děkuju, že jsi sem se mnou jela, opravdu.“ „To nic, jsem ráda, že jsem mohla udělat radost tvé matce.“ Sklání se ke mně poměrně nízko a řekla bych, že uvažuje o tom, zda mu dovolím polibek na rozloučenou. „Už mě nezdržuj,“ požádám ho, ale oči k němu už nezvedám. Hledím na svou ruku, která otáčí klíčkem v zapalování, a hlídám si, abych držela hlavu v dostatečné vzdálenosti od jeho rtů. Nakonec to vzdává. „Měj se moc hezky, ahoj,“ řekne. „Ahoj, Matěji!“ kývne za mě a ukročí stranou z dveřního prostoru. „Ahoj,“ odpovím mu za naši dvoučlennou osádku. Natáhnu se po madlu na dveřích a trhnu směrem k sobě. Poněkud prudčeji, než u mě bývá zvykem, protože tím zároveň činím ráznou tečku za svým milostným románkem.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185344
13 Štěpán se sklání nad Matějem a otáčí ho čelem ke zdi. „Hezky tady počkej, dokud tě nezavolám,“ zdůrazní, než se hbitě přemístí přes celý obývací pokoj do prostoru mezi křeslem a stěnou s oknem. „Už!“ Matěj se obrátí, chvilku bloudí očičkama po pokoji a pak se obezřetně, ale neomylně vydává ke křeslu, za jehož opěradlem klečí Štěpán. „Aaaf!“ zakřičí Matěj ze všech sil a vzápětí se rozesměje zvonivým smíchem. Nad opěradlem křesla na mě vykoukne Štěpánův překvapený obličej. „Tys mu napověděla…“ Nakažená synovým smíchem zvedám proti němu pravou ruku. „Přísahám, že ne,“ odpovídám. „Tak jak mě tak rychle našel,“ diví se Štěpán. „Jak jsi mě našel tak rychle?“ Rovněž se rozesměje a zaměří svou pozornost na chlapce. Opatrně ho položí na záda a začne ho lechtat. „Tak jak?“ Dítě se pod doteky jeho rukou svíjí jako hádě, zalyká se smíchy a chvilkami pronikavě výská. „Štěpáne, už ho nechej,“ ozývám se zcela zbytečně. „Štěpáne… Vždyť se z toho počurá!“ Ráda pozoruji, jak se ti dva spolu baví. Užívají si sebe navzájem a každým gestem dávají světu na srozuměnou, že k sobě patří. Sotva jsme dnes krátce po poledni vstoupili s Matějem do předsíně, Štěpán mě letmo pozdravil a už se sápal po dítěti. Po třídenní odluce byli na sebe oba tak natěšení, že se ani jeden z nich v klidu nenaobědval. A nyní Štěpán již dvě hodiny leze po čtyřech, vozí chlapce na zádech po bytě a vymýšlí různé hry. Schovávaná je novinka a oba dva naprosto uchvátila. Uvítala jsem, že Matěj manžela natolik zaměstnal, že zatím neměl příležitost vyzvídat na mně podrobnosti o mém víkendovém pobytu. To mě zřejmě nemine, sotva uložíme chlapce 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185344