„Mám jít na oběd a on kouká na hodiny, ty hodiny ukazujou půl jedný, ale on křičí: ,Jděte na oběd. Už je čtvrt na dvě!‘ Tak letím do závodní kuchyně, abych dostala rychle jídlo, tak musím lhát, že jsem v jiným stavu. Naházím to do sebe, a když se vrátím, tak ten kašpar kouká na hodiny, ukazujou, že je jedna hodina, ale on křičí: ,Kde jste byla? Už je čtvrt na tři, já nedostanu oběd!‘ Tak honem za něj vezmu váhu, on se ustrojí, pak kouká na hodiny, ty hodiny ukazujou čtvrt na dvě, ale on mi tvrdí do očí: ,Tak je jedna hodina, já jsem tady natotata!‘ Když se vrátí, tak hodiny ukazujou půl třetí, ale on si mne ruce a pochvaluje si: ,To jsem si pospíšil, je tři čtvrti na dvě!‘“ Sepjala ruce. „Bóže, já už jsem tady v očistci.“ „Ano, Mařenko,“ kývl Haňťa. „To se mnou chodil do školy kluk a jmenoval se Gangala. ,Kolik je tři a tři?‘ optal se učitel. A Gangala řekl, že sedm. Tak dostal pár facek a znovu: ,Kolik je tři a tři?‘ A zase… sedm. Tak celá třída se na jeho kalhotech vystřídala rákoskou… a: ,Kolik je tři a tři?‘ A pořád… sedm. Gangala se tvářil tak jistě, že učitel odběhl do kabinetu a tam listoval v početnici. Celej rok tam pak odbíhal, už ani tý početnici nevěřil. A nakonec se z Gangaly a jednoduchýho sčítání zbláznil… I pozdrav tě pámbů, ty stará vykopávko!“ křikl na Toniho, bývalého vrchního z Pratru, který právě vjížděl do dvora s károu a vesele kynul zafačovanou rukou. A hned naházel pytle na váhu. Šéf zarejpal do pytlů. „Ale pane Anton, ty pytle jsou mokrý!“ „Jen klid, šéfe, klid. To chce klid…,“ vrčel Toni. „Vždyť ty pytle jsou načichlý ranní mlhou.“ „Mlhou?“ zaječel šéf. „Tak pět kilo tý ranní mlhy půjde dolů.“ Rejpal se prstem dál v natrženém pytli. Něco vypadlo a zazvonilo. „Podvód. Pane Anton, my tady nesbíráme kovy. To musíte na Rybníček!“ „Ale šéfe, to chce klid. To je přece jen víčko od Ovomaltine…“ „Já ale jsem člověk pod přísahou!“ udeřil se v prsa šéf. „Tak ho vidíte, hysterku!“ odprskávala Mařenka. „Na chudýho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185276