telkyně, tady... toho? Ukázal na mne. Přikývla jsem, šofér a závozník zvolna odcházeli k nákladnímu autu, uklonili se mi, šofér nasednul, závozník vešel do průjezdu, jeho silueta tam pak ukazovala, jak auto má jet, aby vůbec vyjelo, teď jeho postava zazářila ve slunci ve Spálené ulici, pan Živný se rozhlídnul, přikývnul a nákladní auto vyjelo z přítmí průjezdu, sem tam trošku škrtl náklad o zdi, ale barevný stlačený papír zasvítil, auto zahnulo a závozník otevřel dveře a vskočil do kabiny. Pan Haňťa, Heinrich, mne držel za loket, odtahovala jsem se, táhla mu z úst odporná vůně piva a sýra, ale pan Haňťa mi hučel do uší... Zejtra jako maličkou pozornost vám přinesu naložený houby, ne nějaký hříbky, ale samý kozáky a křemenáče, a potom, v octě naložený špičky, nasbíraný v Mořince, rozumíte, v tý slavný Mořince, kde Karel Čtvrtý, když hnal hřebce na Karlštejn, tak v Mořince si měnil koně, doktore, víte, na co jsem přišel? Dyk vlastně ten kluk sakramenský, Karel Čtvrtý, připravil husitský povstání, dyk ten kluk sakramenský vybudoval nejen města, ale i kláštery, doktore, buďte ubezpečenej, když by v zemi nebyl tak veliký majetek, tak jaká pak revoluce? Jaký pak povstání? Idea taky, ale hlavně vobyčejný lidi měli šanci, každý město, který dobyli, tak všechno ukradli, znásilnili ženský, zapálili baráky... dyk vlastně ten Karel Čtvrtý připravil ty hepeningy, a víte, co to muselo bejt, když beztrestně se dobejvaly kláštery, a znásilnily jeptišky, a vyvraždili mniši, a ještě se krásně zapálily kláštery? No to se lidi museli pomět... a víte, co to pro vobyčejnýho člověka muselo bejt za radost, když strhl z koně německýho rytíře, když ukořistil koně i s čabrakama? A když si pomalu zapíchli šlechtice? Vždyť jenom z tý výzbroje, z toho brnění a bot, z toho mohl žít pomalu až do důchodu... Ale já kdybych tenkrát žil, tak moje nejmilejší podívaná by byly zapálený města, hořící kláštery, strhnutý kostely, to by byl můj hepening, kterej připravil vlastně Karel Čtvrtý, ten, kterej přepřahal hřebce v Mořince, když hnal koně na Karlštejn, odkud vám,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185264
slečno, přinesu do vocta naložený kozáky a křemenáče, do vocta naložený špičky... Pro smilování Boží, Haňťo, jdi dělat, jdi do sklepa a pracuj, podívej se na tu hromadu... naříkal šéf, a tak jak byl, poklekl před pana Haňťu... vždyť jsem ti to vypočítal, když uděláš denně deset balíků, tak jsem ažůr... To ne, bránil se pan Haňťa, to ne, já jich udělám dvacet, vy mě podceňujete, šéfe, to ne! bránil se. Stačí, když jich budeš dělat deset denně, trval šéf a těžce vstával, protože kolem váhy byly školní děti s pytli papíru a dívaly se na pana vedoucího, jak klečí před svým zaměstnancem, před dělníkem... A Haňťa brumlal, vstoupil u garáže na schody, otočil se, cosi chtěl říct, ale oběma rukama mávnul prudce, všechno odhodil jako zbytečné, a stoupal nahoru, pak jeho kroky byly slyšet, jak zase sestupovaly někam do sklepa, a já jsem si teprve teď všimla, že u druhé garáže sešlapává papír starší paní, sešlapává papír do takové bedny, podobající se rakvi, nebo truhle, že když sešlape ten papír, tak se přidrží oběma rukama a jako z vany, nejdřív jednu nohu, pak druhou a vystoupí na úpatí té hory starého papíru, oběma rukama nabírá ten papír z hromady tyčící se až do stropu, klade ten papír do bedny a zase, nejdřív jednu nohu, jako když vstupuje do vany, pak druhou a šlape ten papír, zakutaná do loktuše, celou hlavu uvázanou do šály, protože i mne roztřásla zima, průvan tady byl tak velký, že hromada papíru se v tom průvanu třepotala... Dívala jsem se teď na doktora, ten v garáži bral z šikmo stoupající hromady knihy, brožované knihy, knihy, kterým utrhával desky, a bílé stránky kladl do bedny, byl nakloněný, jeho klobouk se zdvihal a zase se nořil do bedny, pracoval bez rukavic, přistoupila jsem do garáže, nedovedla jsem pochopit, proč tenhle člověk dělá tuhle práci, a dokonce ji dělá rád, tak nějak chce něco dokázat, snad tady v tom starém papíru má dojem, že je jedničkou, teď se narovnal, chvíli se na mne díval, sklopila jsem oči. Doktor kráčel k balíku,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185264
na kterém byl velký džbán, držel se jednou rukou v pase a druhou ucha džbánu a pil, dlouze pil. Když dopil, přinesl prázdný džbán. Jedině pivem se v tomhle dvoře zahřejeme, kdepak čaj! A pak se zaradoval nějaké myšlence. Vidíte támhle tu dělnici? Tu zbědovanou ženskou? Je zbědovaná, ale jen proto, že ji taky vystěhovali z vily, dokonce v tý vile měla i zahradníka, její muž byl ředitelem kladenskýho Kabla, zavřeli ho, měl padesát patentů na výrobu kabelů, teďky v kriminále mu dali pracovnu, rýsovací prkno, a tam někde v kriminále vypracoval další zlepšováky, zatímco jeho paní tady balí starý papír, a žije jen proto, aby se dočkala, až jí muže propustějí, a budou zase spolu v tý jedný cimře, kde paní Mařenka bydlí teď... A ta paní, jako by slyšela doktora, zvedla tvář, obličej jí zazářil, omotaný obličej vlňákem se na mne usmál, dětinský úsměv stárnoucí ženy, uklonila jsem se jí a ona přikývla. Nikdy bych se nenadála, že tahle žena někdy měla vilu a kuchařku a šoféra a zahradníka, ale bylo to asi tak, poznala jsem to podle jejího pohledu, že ihned poznala, že jsme na tom obě stejně, že vlastně jsme tady všichni na tom dvoře jinde, než jsme měli být, jsme v situaci, o které se nám nikdy nezdálo, nikdy jsme si nepomysleli, že takhle skončíme, jedině šéf, i když vážil starý papír, i když kráčel přes dvůr do kanceláře s papíry v hrsti, měl hlavičku na stranu, aby každý už z dálky viděl, že býval ředitelem Čedoku, že v Celetné ulici obýval celý ten dům číslo tři, dům na tři patra, podle kterýho příští rok půjde spartakiádní průvod. Něžná, melancholická apokalypsa... Řekl doktor a zářil... sami na sobě teď můžeme pochopit všechny ty revoluce, který potkaly všechny kultury, akorát my máme tu výhodu, že nás fyzicky nelikvidovali tak, jako se likvidují knihy, jen se podívejte, deset, dvanáct balíků zabalím denně, všechno to, co se už nehodí, jsou tady v tý mý garáži i potraty, celý náklady knih, který nebyly čtený, všechny ty knihy mají svátek Mláďátek, svátek mrtvých dětí... a já jsem u toho, knihy, který
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185264