Ale už mu docházely síly. Zatínal zuby a pracoval. Rostlo v něm přesvědčení, že překládání je nejvýstižnější a nejdobrodružnější prostředek jak vyjádřit různorodé odcizení. Za tři čtvrtě roku Malaparteho dokončil. Kniha vyšla až po průtazích a nakladatel, neuvěřitelný podvodník a svině, ve dvousetpadesátistránkovém svazku nikde neuvedl jeho jméno a odmítl mu zaplatit jediné euro. Martin protestoval, ale on už s ním nechtěl komunikovat, ignoroval ho a poslal ho, ať si stěžuje v advokátní kanceláři, která ho zastupovala. Tam Martina chladně uvítal mladík v jeho věku, v obleku za tři tisíce euro, seděl na stejně drahé židli a smlouvu o dílo po dvou minutách čtení označil za bezcenný cár. Martina se zmocnil pocit nicoty a takového vyčerpání, že se musel opřít o stěnu. Vypotácel se ven. Výtisk Malaparteho si šel koupit do knihkupectví. Prodavačka se na něj udiveně dívala, protože do obchodu dorazil zpocený a zadýchaný. Všiml si, že se na něj zákazníci dívají podezřívavě, ale díky knize v ruce se nesesypal, vydržel. Nabídli mu sklenici vody, kterou do sebe hodil, a odešel. Zvažoval soudní proces, ale kolegové ho odrazovali, aby si tak nezabouchnul dveře k dalším pracovním příležitostem. Stálo by to moc peněz, pohltilo spoustu času a výsledek by byl velmi nejistý. Autorská práva se v zemi porušovala v rádiích, televizi, denících, a dokonce i na univerzitách; někteří profesoři a docenti vykrádali studentské práce nebo překládali zahraniční studie bez uvedení zdroje – a nic se nestalo. Slíbený mizerný honorář nikdy nedostal. Navíc arogantní vydavatel v médiích chrlil o Malapartovi myšlenky hluboké jako voda v lavoru. Kniha měla nejen dobré recenze, ale dobře se i prodávala. Martin tu knížku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185254
znal do nejmenších podrobností, četl ji tolikrát, že se mu všechny věty vryly do paměti, kochal se v ní každým detailem, ale teď to zašlo až tak daleko, že se mu zhnusila. Napsal o této do nebe volající nespravedlnosti článek do novin, ve kterém popsal situaci a pojmenoval viníka. Redakce, která stála za starou bačkoru, příspěvek neuveřejnila s tím, že se týká příliš okrajové oblasti, a doporučila mu, aby ho poslal do specializovaného tisku – takový však už rok neexistoval, protože mu zrušili dotaci. V tom deníku, který měl ještě před pár lety čtyřstránkovou literární přílohu, mezitím zrušenou, svítily na straně vyhrazené kultuře fotky Lady Gaga, Ashtona Kutchera a animovaného dinosaura. Martinovi se splnil sen; stal se překladatelem, zprostředkovatelem mezi neznámým příběhem a jeho novým čtenářem. Ale měl z toho starou belu. Hněv se v něm uhnízdil jako nádor. Dal se umluvit a v průběhu následujících tří let přeložil za symbolické honoráře eseje Roberta Mussapiho, slavnou knihu Francouzská suita od Irène Némirovsky a udělal i nový překlad Dunajského lodivoda od Julese Verna. Za dvousetstránkový titul dostával zhruba na dvouměsíční nájem. Kdyby si propočítal hodinovou mzdu, dopadl by hůř než dělníci, kteří pod jeho okny kopali jámy pro optické kabely. Mnohokrát uvažoval, že s tím skoncuje, ale zůstával doma za psacím stolem. Čím dál častěji ho postihovaly výpadky pozornosti a záchvaty roztržitosti. Když něco přeložil, vzápětí to vymazal, protože se mu to nezdálo dost dobré. Po marných pokusech o dodržení denního plánu vyhlásil na budoucí projekty moratorium. Nedokázal ani jen ťuknout do klávesy. Profesor Rovan mu ironicky říkal, že patronem překladatelů je Sacher-Masoch. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185254
Již ve třetím tisíciletí před Kristem zvěčňoval asyrský král Sargon své výpravy v několikajazyčných nápisech. První jednoduché slovníky se našly už na tabulkách s klínovým písmem. Když Římané přeložili Bibli do latiny, vznikl nejdůležitější ideologický dokument středověku, toto přetlumočení se však nesmělo překládat dál. Mnich Konstantin, který převedl část Bible do staroslověnštiny, narazil na tvrdý odpor Říma. Dvakrát ho ale dokázal obhájit. Základem slovanské kultury se stal překlad. Před sto lety měli Slováci obrovské manko ve znalostech světové literatury, a překladatelé ho dokázali odstranit, i když často pracovali v mnohem horších podmínkách než Martin. Slovenská literární kultura se mohla pochlubit až třemi překlady Danteho Pekla, což je víc než v mnohých jiných, daleko rozšířenějších jazycích. Ve slovenštině se prostřednictvím překladu nejednou dospělo k vrcholům jazyka, který oživoval a inspiroval i samotnou literaturu. Jeho život ovládal pocit provizoria. Kvůli krizi se snižovaly rozpočty nakladatelství, nevyplácely se mzdy zaměstnancům, škrtaly se peníze externistům. Tři knižní vydavatelství zbankrotovala, jiná zase žádala, aby se překladatelé vzdali honorářů, jinak jejich knihy nespatří světlo světa. Místo literatury překládal Martin několik měsíců televizní seriály: Lost, Dexter, Mad Men. Při zdlouhavé práci sledoval jednotlivé díly na malé televizi nepřítomně jako pohyblivé tapety. Za jeden díl dostával skoro tolik jako za román, ale ani tak v tom nechtěl pokračovat. O změně podmínek si mohl nechat zdát asi tak stejně jako o změně klimatu. Poprvé v životě se mu vodka zdála o mnoho výživnější než jídlo. Když dočetl nějakou knihu, druhý den už nevěděl, o čem byla. Upadl do beznaděje jako spisovatel, který nepíše. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185254