se o futra. „Mám jít pryč?“ zeptá se Juna přímočaře. Ida zavrtí nesouhlasně hlavou. „Můžu jít blíž?“ zeptá se Juna znovu. Tentokrát Ida kývne, že ano. Ale přitom pořád stojí u okna a snaží se aspoň pohledem utéct z tohoto bytu. Juna si stoupne těsně za Idu a čeká, co bude. Napadne ji, že Ida bude asi ten typ člověka, který všechno vzdává dřív, než se vůbec začne něco dít. „Už máš kam jít?“ zeptá se Ida a snaží se vyznít klidně. Celkem se jí to daří, až na mírně rozechvělý hlas. „Ne,“ odpoví Juna popravdě, „nemůžu jít domů. Máma mi neotevírá.“ – „Proč?“ zeptá se Ida. A pohledem přejíždí hřebeny vzdálených lesů. „Protože mám holku,“ podotkne Juna a pátrá v Idině tváři po nějakých známkách pochopení. I když je jí jasné, že to Ida ještě chápat nemůže. „Takže máš,“ poví Ida a tentokrát intonaci nezvládne tak dobře. „Doufám,“ poví Juna uličnicky a zkusí štěstí. Obejme zezadu Idu a opře se bradou o její rameno. „To byla rána,“ pousměje se Juna tiše. „Co?“ zeptá se Ida. „No, když ti spadl ten šutr ze srdce,“ poví Juna, „proč jsi to neřekla na rovinu?“ Ida vlastně ani neví. Pak se trochu zamračí a poví: „Jestli to děláš jen kvůli tomu, abys tu mohla zůstat, tak to nemusíš.“ Juna se jen pousměje: „Tak špatná snad nejsem.“ – „Tak to jo,“ vzdychne Ida. „Víš, nejkrásnější na těchhle setkáních je právě to, že nikdo si není ničím jistý,“ poví Juna zamyšleně, „ani nevíš, co očekávat, ale z nějakýho neznámýho důvodu do toho jdeš. Víš, jak to myslím, že jo.“ Toho večera Ida 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185145