98 / Terapie zaměřená na člověka
Ať už používáme pojmy opravdovost, transparentnost, skutečnost, autenticita, nebo námi preferovaný termín kongruence, je užitečné poukázat na jejich dva různé aspekty: 1. terapeutovo uvědomění si vlastního prožívání, 2. terapeutovo sdílení vlastního prožívání. Aby byl terapeut ve své reakci na klienta kongruentní, musí si být jednak vědom sám sebe (1), jednak být ochoten sám sebe vyjádřit (2). Toto jsou dvě celkem odlišné schopnosti a pro terapeuty ve výcviku jsou obě různým způsobem náročné. Níže v této kapitole s k tomuto rozlišení vrátíme, když se budeme zabývat různými podobami inkongruence.
Proč je kongruence důležitá? Podobně jako empatie a bezpodmínečné pozitivní přijetí usnadňuje kongruence klientovi důvěřovat terapeutovi a terapeutickému procesu. Když klient akceptuje terapeuta jako kongruentního, bude vědět, že odpovědi, které od něj dostane, může považovat za otevřené a upřímné. Ví, že terapeut nemá zájem jím manipulovat, a proto může cítit ve vztahu mnohem větší svobodu. V přístupu zaměřeném na člověka rozpouští kongruence tajemnost terapeuta. Tajemno vyvolává iluzi moci, transparentnost ji odstraňuje. Jak jsme se zmínili v kapitole 5, během výcviku je terapeut zaměřený na člověka (ale i jeho lektor) neustále vyzýván, aby klientovi (a také účastníkům výcviku) „ukázal, jak funguje“. Stejně jako bude učitel povzbuzovat své žáky řešící aritmetický příklad, aby mu neřekli jen výsledek, ale aby ukázali, jak pracovali – ukázali kroky, jež vedly k odpovědi –, tak i terapeut zaměřený na člověka bude podporován v tom, aby klientovi nedal jen silnou odpověď, ale aby ukázal všechny detaily, které ho k té odpovědi přivedly. Toto je ilustrováno v rámečku 6.2.
Rámeček 6.2 Ukažte, jak fungujete! Terapeut zaměřený na člověka spíše ukáže, jak uvažuje, než aby přišel s nepodepřenou, ale mocnou a někdy až tajemnou větou. Ilustrují to alternativní odpovědi klientovi Paulovi, který uvažuje o opuštění svého partnera: Klient:
Nemá to pro mě žádný smysl, zůstat s Georgem. Už jsme si to spolu užili. Je po všem. Otravuje mě to – už to nepotřebuji – je čas vydat se na nové pastviny. Odpověď A: Kdysi byste partnera v takovéto situaci opustil, ale nyní možná ne? Odpověď B: Kdysi byste partnera v takovéto situaci opustil, ale nyní možná ne? Mám na mysli – slyším, jak neustále opakujete, že už je po všem – že je čas pohnout se dál. Ale pořád mě to nepřesvědčuje. Nevím, co to je – možná že jednou či dvakrát jsem vás viděl méně důrazného – uvolněnějšího, když jste uvažoval o odchodu. Proč mám teď pocit, že je to jiné? Je to jen o mně? Je to jen, že chci, aby to pro vás bylo jiné? Mohlo by to být i to – doopravdy chci, abyste se měl lépe.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185085
Kongruence / 99
Rozdíl mezi odpovědí A a B spočívá v tom, že B obsahuje vše, co je za úvodní odpovědí. Ukazuje všechny aspekty, které k ní přispěly, včetně prvků, jež se týkají spíše terapeuta než klienta. Tato ucelenější kongruentní odpověď redukuje záhadnost, ale dává klientovi také mnohem víc impulzů k pokračování. To neznamená, že záhadnější odpověď A je vždy nevhodná. V některých vztazích může stručnost pomoci klientovi, aby se soustředil – ale terapeut bude chtít později vysvětlit, odkud se v něm ta odpověď vzala.
Když „ukazujeme, jak fungujeme“, demystifikujeme tím terapeutovy výroky a snižujeme tak jejich nepomáhající vliv na klienta. Ukazujeme také lidskost, která je za terapeutovými slovy, což je ústředním zájmem na člověka zaměřených terapeutických vztahů. Ukázat, jak fungujeme, není těžké, avšak je pozoruhodné, jak často v tomto terapeuti zaměření na člověka vůči svým klientům selhávají (a také lektoři vůči svým studentům). Samozřejmě, když ukazujeme, jak fungujeme, stáváme se průhlednými; možná je těžké být připraven o všechny nástrahy tajemnosti a moci a být vystaven v celé své zranitelnosti. Důvěra samozřejmě může existovat i ve vztahu, kde je terapeut záhadný a skrytý, ale je to spíše ten druh důvěry, jejž máme k lidem, kteří jsou vůči nám nadřazení. V přístupu zaměřeném na člověka je cílem nastolit mnohem rovnocennější vztah, v němž si terapeut důvěru získává, spíše než ji nařizuje prostřednictvím tajemnosti a nadřazenosti. Důvěra, již si kongruentní terapeut zaslouží, je od člověka, který je ochoten být plně přítomen, jako skutečná lidská bytost, a který se neskrývá za žádnou masku. Druhý, ale příbuzný způsob, kdy může být kongruence důležitá, je terapeutova ochota ukázat i své slabé stránky. Je ochoten být zmatený, bezmocný, chybující, dokonce někdy i kajícný, když je toto součást jeho kongruentní odpovědi vůči klientovi. Tato otevřenost vůči svým slabým stránkám může klientovi, který strávil celé roky ve strachu ze svých slabin, ukázat zcela nové možnosti sebepřijetí. Jak to komentoval jeden klient: Naprosto mě ohromilo, když [terapeutka] připustila, že mi úplně nerozumí – myslela to vážně, omlouvala se, a přesto byla stále tak pevná. Kdybych byl na jejím místě, taková věc by mě zničila. To byl ten první moment, kdy jsem si uvědomil, že je možné, aby byl někdo nedokonalý, ale i tak to bylo v pořádku.
Třetí význam terapeutovy kongruence se týká samotného cíle terapie – tím je, alespoň implicitně, klientova snaha stát se sám více kongruentním. Klient usiluje o to, aby dokázal přímo a přesně vyjadřovat své pocity a reakce a nemusel je skrývat a maskovat. I když „modelování“ není přímým cílem terapie zaměřené na člověka, bylo by dost nevhodné, kdyby terapeut zobrazoval něco zcela opačného, než je žádoucí výsledek terapie. Bylo by to vskutku drzé a nepřístojné, kdyby terapeut očekával od klienta, že rozšíří svou kongruenci tím, že bude sám inkongruentní. Posilování důvěry, otevřenosti vůči nedostatkům a modelování kongruentního vztahu jsou důležitými efekty kongruence. Jsou však jen doplňkem hlavního terapeutického procesu, jejž kongruence podporuje – procesu, který je v tomto způsobu práce jedinečný. Terapeutova kongruence vytváří výměny, v nichž lze srovnávat fenomenální realitu klienta i terapeuta. Vnímané rozpory mezi těmito dvěma fenomenálními realitami mohou naznačovat důležitý terapeutický materiál pro klienta – nebo nový poznatek terapeuta o sobě – a někdy obojí. Toto je pro vztahovou terapii zaměřenou na člověka natolik ústřední, že to potřebuje důkladně rozebrat. Především nemusí být zcela znám termín fenomenální
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185085
100 / Terapie zaměřená na člověka
realita. V podstatě to znamená realitu, jak ji prožívá daný jedinec, což se může lišit od toho, jak ji prožívá někdo jiný. Podívejme se na fenomenální realitu klienta i terapeuta, jak se odhalují v následující výměně. Klient Jim nepřišel na tři následující sezení, vždy z nějakého důvodu. Po třetím sezení mu terapeutka napsala, že by ho opět ráda viděla, pokud by to i on uvítal. Ukázka je z rozhovoru na začátku setkání. TERAPEUTKA: Nebyla jsem si jistá, jestli vám do toho přišly různé věci, že jste nemohl přijít, nebo jste si sám nebyl jistý, jestli chcete přijít. JIM: Myslel jsem si, že je to k ničemu. TERAPEUTKA: Že to nikam nevede… nebo něco jiného? JIM: Bylo milé, že jste mi napsala. Bylo to od vás milé. TERAPEUTKA: Dělala jsem si starosti. Nevěděla jsem, co se ve vás děje. Chtěla jsem respektovat, pokud byste chtěl skončit – ale chtěla jsem též říct: „Hej, Jime“, pokud byste nechtěl. JIM: Takže vám mě bylo líto? TERAPEUTKA: Ne, nebylo mi vás „líto“, Jime. Vůbec ne. Bylo mi „smutno“ – mluvil jste o tom, jak „ztracený“ se cítíte – a z toho mi bylo smutno. Ale není mi vás „líto“. JIM: Nemyslíte si, že jsem „patetický“. TERAPEUTKA: Vůbec ne, Jime – nemyslím si to a nikdy jsem si to nemyslela. JIM: Ale já jsem byl „patetický“, když jsme se naposledy viděli – celou dobu jsem brečel, bulil jsem jak blázen. TERAPEUTKA: Tak jsem to nevnímala – tak to ani nevnímám. Cítím, tak jsem cítila i tehdy, že jste tak opuštěný, že jste byl tak opuštěný. Ohromuje mě, když vidím, jak tvrdě se snažíte. Nevím, jestli bych sama měla tolik síly – síly přežít ten pocit samoty – a přesto se pořád snažit. JIM: [Podívá se na terapeutku.] Opravdu si toto o mně myslíte? TERAPEUTKA: Ano. JIM: Nevrátil jsem se, protože jsem si byl jistý, že si o mně budete myslet, že jsem „patetický“. TERAPEUTKA: Byl jste si jistý, že toto si o vás musím myslet. Neměl jste o tom žádné pochybnosti. Věříte mi, když vám říkám, že to, co cítím, je přesný opak? JIM: Je to těžké… těžko se tomu věří… ale je těžké vám nevěřit.
Pro náš účel rozboru kongruence můžeme Jima a jeho terapeutku v tomto bodě opustit. Ale čtenář může vidět, jak otevřeli potenciálně důležitou terapeutickou oblast: Jimovo očekávání, že emocionalita, kterou ukázal, byla vnímána jako „patetická“. Pokud by se dialog nedostal až do tohoto bodu, kde terapeutka velmi jasně ukázala, co skutečně cítila, pokračoval by Jim ve své iluzi. Takto jej v jeho dětství viděli oba jeho rodiče, otec i matka. Projev jeho opuštěnosti a smutku byl vnímán jako „patetický“. Zvnitřnil tento soud o sobě, který ho ještě více odcizil vlastnímu prožívání. V této kongruentní výměně, jež ve skutečnosti začíná terapeutčiným dopisem, zjišťuje Jim, že jeho fenomenální realita – že jeho smutek bude považován za „pateticky“ – ostře kontrastuje s fenomenální realitou terapeutky ve vztahu ke stejné události. Je pro něj ještě těžké přijmout ten rozdíl – všechny lidské bytosti se pokoušejí uchovat si svou koncepci reality –, ale jak říká ve své poslední větě, „je těžké vám nevěřit“. Toto ilustruje, jak je důležité, aby terapeut byl zcela věrohodný, plně kongruentní. Musí ukázat, co se děje v jeho prožívání, natolik do detailů a přesně, protože se nachází v privilegované pozici, kdy nabízí klientovi alternativní pohled na realitu. Ve výše uvedeném příkladě bylo důležitým terapeutickým procesem to, že Jim
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185085