skladatele a hudebníky stejně jako její muž a je také z Prahy. Poví mi, kde je ta socha. Uvařím ti pravou kávu, to tě uklidní.“ Káva byla velká vzácnost a pili ji jen za slavnostních příležitostí. Žena se vrátila domů brzy a hned ze sebe vysypala všechny zprávy. Sochu je možno snadno poznat, zapsala si její popis a umístění. Krug běžel na magistrát. Antonín Bečvář a Josef Stankovský seděli již dvě hodiny se smyčkou ve vrátnici. Tak jim to poručili. Čekali na Kruga a na další rozkaz. Kroutili si cigarety z domácího tabáku. „No jo,“ řekl Bečvář, „vono to s tou sochou nebere žádný konec. Třeba nás zase poženou na střechu hledat tu sochu, a zase to nebude ten pravý.“ „Všichni skopčáci jsou blázni,“ uvažoval nahlas Stankovský, „jako ten Schlesinger. Kdyby to byl úředník, tomu by člověk ještě rozuměl, ale von byl řemeslník, zámečník, a taky se zbláznil. Já ti říkám, to je v nich, žádná pomoc.“ „A jo,“ odfoukl kouř Bečvář, „je s nimi kříž. Já ti něco řeknu, ten Krug je ještě horší, von je z rajchu, to jsou ty největší potvory, protože kdyby byl slušný člověk, co by sem lez, slušný člověk zůstane vždycky doma.“ „Víte to,“ otočil se k nim vrátný od okénka, „že Schlesingera shodili a že narukuje?“ „No jak bychom to nevěděli,“ ušklíbl se Stankovský. „Přece nás teď povede na lov toho mustanga Krug. Vidíš to laso?“ „Von ten Schlesinger nebyl třeba zlej, byl jenom totálně zblbnutej,“ dal se do vypravování Bečvář. „Ty jsi ho ne-
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185008