„Víceméně… až na to, že dnes se už nepoužívá smola,“ řekl a vrátil se k práci. „To se muselo umět, protože když byl nátěr příliš měkký, rozpustil se, a když tvrdý, začal se odlupovat. Proto se teď používá dřevný dehet.“ „Aha.“ Caldas si všiml, že tesaři chybí na pravé ruce několik prstů, a pohledem instinktivně zabloudil k cirkulárce na pracovním stole. Rád by věděl, jestli mohla za jeho zranění. Pak se vrátil k tesaři, který cpal další koudel do spáry, až byl spoj dokonale utěsněný. Když práci dokončil, odložil nářadí na podlahu a vstal. „Chtěli jste něco?“ „Jsem inspektor Caldas,“ řekl a odolal nutkání podat tesaři ruku. „Tohle je můj asistent Estévez. Jsme z policejního komisařství ve Vigu. Máte chvilku?“ Lodní tesař přikývl. Byl to štíhlý, středně vysoký muž. Jeho pracovní oděv byl postříkaný barvou, stejně jako stolička, na které předtím seděl. Měl tmavé vlasy a husté, neupravené nazrzlé vousy, pro které bylo obtížné určit jeho věk. V každém případě je příliš mladý na to, aby už přišel o tři prsty, pomyslel si Caldas. „Co chcete vědět?“ Kočka, která předtím dřímala u vchodu, se najednou objevila u tesařových nohou a začala se o něj otírat. Caldasovi připomněla hnědého psa, který předchozího večera vítal otce. Ten sice tvrdil, že není jeho, ale pes tak radostně štěkal a skákal, když ho uviděl, až se zdálo, že se štěstím počurá. „Je vaše?“ zeptal se a ukázal na kočku. „Samozřejmě,“ odpověděl tesař. „Aha,“ řekl Caldas prostě a zíral na zvíře, které se stále třelo o kalhoty svého pána. „Vy jste přišli kvůli kočce?“ zeptal se tesař, stejně zmatený inspektorovým podivným zájmem jako Estévez. „Ne, ne, chtěli jsme s vámi mluvit…“ vysvětloval Caldas a cítil se najednou hloupě. „O Justu Castelovi, Blonďákovi,“ doplnil Estévez za inspektora. 98
Pláž utonulých Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184654