Úvod do politologie
1.2 Formy demokracie 1.2.1 Přímá demokracie Přímá demokracie bývá někdy považována za jedinou „čistou“ demokracii, jelikož ji můžeme definovat jako systém, v němž lidé přímo činí důležitá politická rozhodnutí. Přímá demokracie je také ústředním tématem tzv. participačních teorií demokracie. Za první model přímé demokracie můžeme označit systém athénské demokracie, který však v lecčem odporuje současnému liberálnímu chápání demokracie (blíže viz samostatnou podkapitolu). Fungování přímé demokracie je nicméně spjato s malými politickými jednotkami, jakými byly právě antické polis. V moderních velkých státech se považuje za prakticky nerealizovatelnou, přestože se v souvislosti s rozvojem moderních informačních a komunikačních technologií hovoří o znovuoživení zájmu o přímou demokracii (Holden, 1993). Na problém uplatnitelnosti přímé demokracie ve větších společnostech upozorňuje už Jean Jacques Rousseau v 18. století, ačkoliv byl sám jejím zastáncem (blíže viz např. Skovajsa, 2004: 333–336). Přímá demokracie může nicméně fungovat na místní a regionální úrovni. Výjimku tvoří Švýcarsko, které je klasickým příkladem země se značným podílem přímé demokracie na rozhodování, a to nejen na lokální a regionální (kantonální) úrovni, ale i na úrovni celostátní (federativní). Jednu z technik přímé demokracie zde představují tzv. Landesgemeinden – lidová shromáždění73 za účasti všech oprávněných voličů. Za moderní formu přímé demokracie se považuje institut referenda (lidového hlasování). Ve Švýcarsku se první referendum uskutečnilo už roku 1802, kdy se hlasovalo o ústavě. Techniky přímé demokracie ve Švýcarsku se podle rozsahu dělí na referenda federální, kantonální a místní a podle významu na referenda obligatorní (povinná) a fakultativní (dobrovolná, vyhlašovaná dle potřeby). Mimo to existuje ve Švýcarsku také tzv. institut lidové iniciativy, jehož prostřednictvím mohou voliči iniciovat vypsání referenda na federální úrovni (Říchová, 2002: 40). S prvky přímé demokracie se setkáváme také v reprezentativních systémech. Patří mezi ně (blíže viz Říchová, 2002: 4): 73 Tato technika přímé demokracie se využívá zejména na úrovni obcí, ale v některých malých kantonech i na úrovni kantonální.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184637
Demokracie
přímá volba exekutivy (např. ve Francii), referendum (např. o vstupu ČR do EU), tzv. recall, možnost nahradit stávajícího poslance (některé švýcarské kantony), tzv. primárky (navrhování kandidátů pro prezidentské volby v USA).
1.2.2 Reprezentativní (zastupitelská) demokracie O reprezentativní formě vlády jakožto jediné realizovatelné formě demokracie ve větších společnostech se hovoří již od Francouzské revoluce, nicméně do konce 18. století byl pojem „demokracie“ spojován především s formami přímé demokracie (Holden, 1993: 58). Od 18. století je pak reprezentativní forma vláda nedílnou součástí demokratické teorie. V kontrastu s přímou demokracií bývá reprezentativní demokracie označována také jako nepřímá demokracie. V reprezentativní demokracii si lidé volí své zástupce, kteří pak za ně jednají při politickém rozhodování. V současných liberálních demokraciích jsou zástupci zpravidla voleni ve svobodných, tajných, soutěživých volbách do parlamentu jakožto členové politických stran. Výhodou reprezentativní formy oproti přímé demokracii je její široká aplikovatelnost ve větších společnostech. Proto je dnes reprezentativní forma nejrozšířenějším typem demokracie. G. Sartori k tomu poznamenává: „Tvrdíme-li, že existují dva typy demokracie, jeden založený na přímém uplatňování politické moci a druhý na kontrole a omezení moci, nehovoříme o zaměnitelných systémech, ale o moderním rozsáhlém řešení problému nevyřešeného ve starověku.“ (Sartori, 1987: 283)
1.3 Teorie demokracie 1.3.1 Demokracie v antice Městské státy (tzv. polis) ve starověkém Řecku jsou vůbec prvním příkladem fungování demokracie, byť ve zcela odlišné podobě, než jak demokracii vnímáme dnes. Antický demokratický systém se prosazuje v Athénách po povstání roku 508 př. Kr., a to v podobě, kterou bychom dnes označili jako přímou demokracii. Všichni občané athénského městského státu se totiž přímo účastnili politických rozhodnutí prostřednictvím lidového sněmu (ecclesia), občanství však bylo přidělováno pouze mužům starším
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184637
Úvod do politologie
20 let s dokončeným vojenským výcvikem. Pro ně další omezení (majetková aj.) neexistovala. Početné skupiny obyvatel byly nicméně z politické participace vyloučeny. Po Periklových reformách bylo navíc občanství udělováno pouze dědičně. Můžeme tedy hovořit o jisté formě omezené přímé demokracie. I přes jisté demokratické prvky byla ovšem většina athénských úřadů losována, volen byl pouze úzký okruh úředníků a vojenských funkcionářů. Losováni byli také členové pětisetčlenné rady (boulé74), která fungovala jako poradní orgán a připravovala agendu sněmu. Fungování jisté omezené formy přímé demokracie v řeckých polis bylo ovšem možné jen díky jejich malé velikosti a menšímu počtu obyvatel. Naznačili jsme, že demokracie byla většinou starořeckých myslitelů vnímána negativně jako vláda lůzy, nezpůsobilých (Platon) či chudých (Aristoteles). Platon (427–347 př. Kr.) athénskou demokracii kritizuje v díle Ústava (česky Platon, 1993; 2005), kde současně demokracii srovnává s monarchií, oligarchií a timokracií (vládou ctižádostivých). Ideálním státním zřízením je pro Platona jakási osvícená diktatura, kde vládne moudrý král filozof (monarchie) či více vládců filozofů (aristokracie). Je ovšem zastáncem cyklického pojetí změny režimů. Tvrdí, že monarchie či aristokracie vždy časem upadnou v timokracii, vládu ctižádostivých mužů, kteří brzy nahromadí majetek a režim dále upadne v oligarchii. Chudá většina se pak vzbouří a nastolí demokracii. Demokracii sice Platon považuje „za nejkrásnější“ ze všech zřízení, protože je v ideálním případě vládou svobody, považuje ji však za špatnou, protože dává příležitost podílet se na veřejné správě všem bez rozdílu jejich schopností a vztahu k moudrosti (Platon, 1993: 379). Demokracie podle Platona dále vede ke ztrátě úcty k autoritám a k vládě lůzy (někdy označované jako ochlokracie), proto se do čela dostane silný jedinec – tyran – a režim upadne v tyranii. Poté se celý proces opakuje. Také Aristoteles (384–322 př. Kr.) se ve svém díle zabýval demokracií a typologií režimů obecně. V práci Politika (česky Aristoteles, 1998) zkoumá formy vlád ve 158 řeckých městských státech. Na základě vzájemného vztahu počtu vládnoucích a míry prospěchu z jejich vlády (viz tab. 5) rozlišuje šest forem vlády, z nichž za nejhorší považuje – podobně jako Platon – tyranii a za nejlepší monarchii či aristokracii, za další přijatelnou formu pak politeiu (organizovaný stát). Demokracii považuje za vládu chudých, vládu lůzy ve vlastní prospěch, nicméně stále ji považuje za nejpřijatelnější ze tří nejhorších forem vlády. 74
Vyslovuje se jako [bulé].
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184637