Psychologie umění (Ukázka, strana 99)

psychologie umní

Obr. 3 Tvar binokulárního zorného pole Za normálních okolností se člověk dívá oběma očima, takže zorná pole obou očí se slévají do tzv. binokulárního zorného pole, které má zhruba následující tvar (viz obr. 3).

V binokulárním poli rozlišujeme tři zóny vidění.

Rozsahem nejmenší je zóna středová o vrcholovém úhlu 1,5–2 stupně ve směru optické osy oka. Středová zóna zajišťuje nejostřejší vidění, paprsky světla z ní směřují přímo do fovey. Hovoříme také o středovém vidění.

Přibližně v sevření úhlu 30 stupňů kolem optické osy je zóna mimostředová. Tato část binokulárního zorného pole je tedy rozevřena celkově v šedesátistupňovém úhlu.

Zatímco předměty spadající do středové zóny se promítají na sítnici obou očí shodně, předměty v mimostředové zóně jsou viděny dvojitě, neostře, neboť jsou již promítány na nestejné plošky sítnic pravého a levého oka. Každé oko se pak dívá na takový předmět trochu z jiné strany, což má svůj význam pro prostorové vidění. Již J. E. Purkyně poukázal na výhody neostrého mimostředového vidění zorného pole. Pohyb očí umožňuje měnit středovou fixaci, takže zrak dokáže podle potřeby prohmatat každou část zorného pole v největší možné ostrosti. Oko může rozlišit dva body za podmínky, že jejich průmět do fovey nepřekročí minimální vzdálenost 0,004 milimetrů. To odpovídá úhlu asi jedné minuty. (1) Kromě středového a mimostředového vidění je nutno rozlišit vidění periferní, které postihuje zbývající část zorného pole, tj. přibližně dalších 50 stupňů ve směru od optické osy oka. Periferní zóna zorného pole má svůj specifický význam, neboť nám dává celkový obraz umístění různých předmětů v prostoru. Periferní vidění sice reaguje špatně na barvy, avšak je mnohem citlivější na jasnost světla než vidění středové.

I když středové vidění vyniká ostrostí, vysokou citlivostí na barvy a svou koncentrací na vizuální předmět, mimostředné a periferní vidění nejsou nijak podřadné. Kromě vysoké citlivosti na rozdíly světlý-tmavý jsou také citlivější pro vnímání pohybu. Význam různých druhů vidění nám pomůže objasnit příklad z oblasti zrakových poruch. Porucha středového vidění se projevuje v neschopnosti člověka číst. Přitom však není narušena 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184560

vidní

orientace v prostoru a postižený se může normálně pohybovat. Při porušení mimostředného vidění však postižený vráží do věcí kolem sebe a nedokáže se orientovat v prostoru, ačkoliv je schopen číst, protože není narušena schopnost bodové fixace.

1.1 VIZUÁLNÍ POLE A JEHO STRUKTURACE Zorné pole jsme vymezili pomocí fixovaného bodu. Je to okruh, který obsáhneme upřeným zrakem. Ve skutečnosti se však naše oči neustále pohybují, mění fixační body, čímž se také mění hranice zorného pole. Při pohybu očních bulbů se mění oblasti středového vidění. Při otáčení celé hlavy se již rozšiřují hranice zorného pole. Takovéto rozšířené zorné pole nazýváme pole obzírané. Vizuální pole představuje jednotu pole zorného a obzíraného.

Vizuální pole je zrakem pročleňováno, strukturováno. Vždy něco obsahuje. Abychom si vůbec mohli uvědomit, co vlastně obsahuje, musí být vizuální jevy uspořádány, tj. strukturovány.

Při strukturaci vjemového pole dochází ke dvěma zcela odlišným procesům, k centraci a decentraci. Centrací je narušena homogenita, tj. stejnorodost vizuálního pole, což je například u vidění způsobeno elementárním rozčleněním zorného pole na středovou, mimostředovou a periferní zónu. Decentrace znamená v tomto kontextu záměnu středových oblastí. Centrace a decentrace zrakového vnímání nemůže být ovšem vysvětlena jen takto zjednodušeně. Centrace vnímání totiž přehodnocuje smysl celé vjemové struktury a ústí v rozlišení figury a pozadí, jak je uvedeno dále.

Kromě centrací a decentrací probíhá při pročleňování vizuálního pole grupování.

Pořádat je možno jen určité prvky, vlastnosti, případně vztahy. Naše oko je schopno již od narození na čistě fyziologické úrovni rozlišovat intenzitu světla, je citlivé na kontrasty, reaguje na různé změny ve vizuálním poli. S narůstající zkušeností jsou některé prvky či vlastnosti identifikované zrakem uváděny do souvislostí, uskupovány, tj. grupovány.

Podívejme se na obr. 4. Plná linie zde počíná vývoj, který sleduje křivku známou jako sinusoida. Zatímco v levé části obrázku je zcela zřejmé, kterou ze tří čárkovaných linií pokračuje linie plná, u pravé části obrázku to říci nelze. Uplatňuje se zde zákon dobré kontinuace (tj. souvislého pokračování). Střední čárkovaná linie je u levého příkladu považována za součást jednoho tvaru, neboť takové uspořádání – strukturace – má svou vizuální logiku.

Na dalším obrázku (obr. 5) vidíme, že linie a body, které se nacházejí blíže sebe, utvářejí celky. V reálné skutečnosti tomu tak nemusí být vždy. Pokud však jsou vjemové struktury v jiných ohledech neměnné, vystupuje blízkost – proximita – jako důležitý faktor grupování. Popsaný jev známe jako zákon blízkosti.

Obr. 4 Zákon dobré kontinuace (sinusoida) 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184560

psychologie umní

Obr. 5 Zákon blízkosti

Obr. 6 Zákon podobnosti

Obr. 7 Protikladné (a) a kooperativní (b) působení dvou zákonů grupování Obrázek 6 ilustruje zákon podobnosti (stejnosti, totožnosti). Body zakreslené na tomto obrázku jsou od sebe rovnoměrně vzdáleny, takže se nemůže uplatnit zákon blízkosti.

Strukturace proto probíhá podle zákona podobnosti. Nejsilněji se prosazuje podobnost barev a velikosti.

Zákony grupování se mohou různě doplňovat nebo si i protiřečit. Na obr. 7 vidíme vlevo protikladné působení zákonů blízkosti a podobnosti, které snižuje určitost vizuální struktury a umožňuje dvojí výklad. Napravo je příklad, kdy oba zákony kooperují a tím značně stabilizují výslednou vizuální strukturu. Při organizování vizuálních polí se spolu grupují spíše prvky, které formují uzavřené tvary, ohraničené celky.

Na obr. 8 je patrné, že zákon uzavřenosti je dokonce silnější než mechanicky pojatý zákon blízkosti.

Většina zákonů grupování je vysvětlitelná pomocí principů dobrého tvaru a pregnance (výstižné a plné přesnosti). Přestože je těžké objasnit, co pokládáme právě za „dobrý“ a co za „špatný“ tvar, co je v dané situaci pregnantní a co nepřesné, vágní, nevýstižné, mohou zmíněné principy zhruba postihnout to, co myslíme, když tvar čtverce označíme za lepší než tvar nesmyslného, nepravidelného obrazce. Přirozeně že je to jednoduchý příklad a že vždy nemusí jít o srovnání pravidelného geometrického obrazce s jiným nepravidelným anebo postavení symetrie proti asymetrii a podobně.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184560