Ten obrat myšlenek ji vylekal. Vzhlédla a zjistila, že se na ni dívá pozorně, jako když jestřáb pátrá na zemi po myších. Vyděsilo ji, že snad vycítil její myšlenky. „Nebudu tě už déle držet od sestry,“ oznámil jí tak hlubokým hlasem, až psi pod stolem zavrčeli. „Po večeři za ní můžeš zajít.“ Tvář mu na okamžik zjihla, nevypadal tak hrozivě. Pážata přinesla misky na omytí rukou a lněné ručníky na utření. Další hoch svědomitě doplnil poháry vína. Z chodby u kuchyně se ozvalo zatroubení, oznamující první chod, dušené skopové a koře něnou omáčku. Kuchařka Ada vyslala k Sorše vražedný pohled, když nesla veliký tác masa, zatímco ostatní sluhové podávali další jídlo: velké talíře plné vepřového a rybího masa, bažantů a pudinku. I když Sorše kručelo v břiše, skoro nedokázala jíst. Přinutila se dát si sousto vajec v rosolu. Předstírala, že necítí zau jaté pohledy, které k ní směřovaly. Za Haganem leželi dva šedí psi, velké hlavy položené na packách, žluté oči sledovaly každý kousek masa v naději, že na rohož upadne chutné sousto. Slyšela útržky několika rozhovorů a zjistila, že se v lese kolem hradu usadili lapkové. „Dva hosty už napadli a oloupili,“ svěřila se Anne bratrovi s pusou plnou štičího masa. „Říká se, že na východě někdo zmlátil skupinu vojáků Osrika McBraynea a okradl je o koně. Ti muži z toho vyšli spíš zahanbení než zranění, ale McBrayne se chystá do boje.“ „Určitě z toho viní Garricka z Abergwynnu,“ poznamenal Hagan, který znal dávný spor mezi mocnými barony. „Nebo nás.“ Hagan pokrčil rameny. „Mně je jedno, co si McBrayne myslí.“ „To by nemělo. Začíná být zase silný a má vojsko dvakrát větší než my. Zapřísahal se, že ty grázly najde a přivede je spravedlnosti.“ „To by taky měl,“ pokývl Hagan, ale tvářil se ustaraně. Možná kvůli Soršině tvrzení, že ji napadli bandité a že ti zločinci byli nějak spojení s Dartonem, a tím i s Erbynem. Hagan se nad svým prkén kem s masem zamračil. „Kdo je vůdce té chátry?“ „To nikdo neví. Ale ani nejvyšší úředník hrabství ho nedokázal zastavit.“ — 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184467
„Možná by ses měl zeptat bratra,“ navrhla Sorcha. „Vidím, že Darton u stolu není.“ Hagan se natáhl pro stříbrnou slánku, vymodelovanou do podo by jelena, a osolil si kus zvěřiny. „Darton zůstane ve své komnatě, dokud nevyřeším tu záležitost s tvou sestrou.“ „Záležitost s mou sestrou,“ opakovala a cítila, jak bledne. „Moje sestra skoro umřela a může za to Darton.“ „To ještě nevíme,“ vyhrkla Anne a rychle přejela pohledem po sále, jako by se bála, že někdo z hostů vyslechne Soršina obvinění. „Byla unesena. Držena proti své vůli a bůhví co ještě. Jistěže je to Dartonova vina.“ Ucítila, jak se jí na paži sevřela mohutná ruka. „Tady ne,“ zavrčel Hagan nenápadně. „Řekl jsem, že to vyřeším, jak nejrychleji to pů jde. Budeš mi muset věřit.“ Věřit mu? Po tom, co se stalo? Je ten člověk úplně hloupý? „To nikdy,“ zapřísahala se. Věděla, že by měla jen sklopit hlavu a přikýv nout, předstírat, že přijímá jeho moudrost, ale neměla v povaze mlč ky snášet podvody a zradu. Ukousla si sousto chleba a cítila, jak jí bobtná v krku. Ach, prospělo by jí, kdyby místo prostořekého jazyka dostala do vínku trpělivost. „Ještě víno, pane?“ vložila se služebná mezi Hagana a Sorchu. Přikývl. „Ano, Lucy, trochu,“ ukázal na svůj pohár. Lucy měla vlasy jako spředené zlato, dávala si načas, nalévala pohár pomalu, skláněla se níž, nabízela baronovi pohled na své bujné vnady. Prsa se jí jako nadýchané polštáře zvedala z výstřihu šatů. „A ty, lady Sorcho?“ zeptala se Lucy, i když mnohem méně nad šeně, a málem se nepohnula, aby jí dolila pohár. Sorcha nikdy předtím nepoznala žárlivost, a přece se v ní teď roz palovala krev, když se Lucy obrátila zpátky k Haganovi a beze slov mu nabízela mnohem víc než víno. Co na tom záleží, kolik holek měl v posteli? Jenom to, že se Sorchou málem ležel, málem si ji podma nil, jí ještě nedává právo na jeho lásku. Ne že by o ni stála. Je to lhář, ďábel a vražedná bestie! Henryho ani Keanea sice nezabil, ale udělali to jeho muži a Hagan jako baron za to nese odpovědnost. — 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184467
Tak proč se jí nechce vyrvat mu srdce z těla? Proč ji nesvrbí prsty po dýce, aby ho mohla znova zranit? Proč pořád myslí na jeho rty na svých a na touhu, která mu zářila v očích, když ho překvapila v posteli? Podařilo se jí zachovat klid během dezertu, švestkového pudinku, a když pážata přinesla čistou vodu a ručníky, Hagan se k ní obrátil. „Pojď,“ nařídil jí a tvářil se nečitelně. „Provedu tě po hradu.“ „Řekl jsi, že můžu za Leou.“ „Skončíme v její komnatě.“ „Ale já nechci ztrácet čas nějakým…“ Potlačila vzpurné myšlen ky a podařilo se jí pousmát. „Jak si přeješ.“ Hagan se tvářil zachmuřeně. „Pochop to, lady Sorcho. Udělím ti právo volně se pohybovat ve zdech hradu. Jak jsi řekla, jsi můj host, ne vězeň. Ale jestli mě neposlechneš a pokusíš se opustit Erbyn, než všechno vyřídím s tvým bratrem, jestli spískáš něco se sluhy nebo jestli od tebe uslyším nejmenší námitku, naložím s tebou stejně jako s Dartonem a zavřu tě do tvé komnaty.“ „Nenechám se držet jako vězeň…“ Prudce se k ní otočil a tvář, během večeře tak bezvýrazná, mu najednou zrudla vztekem. „Uděláš, co říkám, Sorcho. Nezapomínej, pořád jsem baron z Erbynu. Dokud tu zůstaneš, budeš mě poslou chat!“ Škubl jí paží. Jeho kroky se hlasitě rozezněly po podlaze síně, když ji přinutil jít s ním.
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184467