98 / Stát ve třetím tisíciletí
předpisy bude brzy možné zaplnit celé knihovny. Od občana je ale požadováno, aby všechny tyto předpisy znal, a pokud se jich nedrží, může být potrestán, zcela v souladu s mottem „neznalost neomlouvá“. K tomu přistupuje ještě skutečnost, že si tyto předpisy částečně protiřečí. Pokud se soukromá nebo právní osoba drží jednoho předpisu, může porušovat jiný. Dokonce i soudci, advokáti a státní správa ztratili přehled, nemluvě o parlamentu. Zákony a právní předpisy mimoto velmi často podléhají změnám a jsou formulovány příliš komplikovaně a odborně, takže jim běžný občan může těžko porozumět. Nadto musí dokonce i velmi rozvinuté demokratické právní státy bojovat s hrozivým nedostatkem kvalifikovaného personálu u policie, ve státních zastupitelstvech a u soudů. To mimo jiné komplikuje rychlé a efektivní potírání mezinárodních hospodářských zločinů, kdy se potřebná řízení táhnou roky. Pro většinu demokratických právních států obecně vzato platí i zjištění, že s přibývajícím množstvím právních předpisů klesá právní jistota a stát je stále méně schopen zajistit svým občanům požadované bezpečí před menšími i většími zločiny. Za takových okolností se demokratický právní stát může stát pouhou fasádou a jednoho dne se zhroutit. Beztak jde o malý zázrak, že ve většině států je právní stát schopen alespoň nějak fungovat. Za to můžeme v zásadě děkovat idealistům, kteří pracují s velkým nasazením u policie, ve státním zastupitelstvu nebo u soudu, ačkoliv by mohli vydělat mnohem více v soukromém sektoru. Co nám bude platné, že demokratický právní stát vytvořil umělou konstrukci sociálního státu a provádí rafinovanou kulturní politiku, když se základy demokratického právního státu rozpadají a on již není nadále schopen zajistit občanům bezpečnost? Proto je tak důležité, aby se stát zbavil všech úloh, které by lépe zajistily obce nebo soukromý sektor. A je lhostejné, zda je to proto, že jsou blížeji občanům a tím i jejich problémům, nebo proto, že na rozdíl od státu jsou na volném trhu vystaveny konkurenci. Politici s byrokraty rádi mluví o tom, že v nějakém odvětví selhal trh. Tímto údajným selháním trhu pak zdůvodňují vydávání stále nových příkazů a zákazů. To se týká různých témat, od péče o seniory až po ochranu životního prostředí. Pokud se však na tato údajná selhání trhu podíváme zblízka, zjistíme, že se takřka bez výjimky jedná o selhání státu. Trh může vzniknout pouze za předpokladu, že existují vlastnická práva. Pokud stát zanedbá zákony a předpisy k ochraně těchto vlastnických práv, nemůže vzniknout trh. Majetek vytváří často až státní zákony.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184449
10. Stát budoucnosti / 99
Také nebude bez užitku podívat se zde na dějiny lidstva. Lovci a sběrači doby kamenné např. ještě neznali pozemkový majetek, který by někdo mohl koupit nebo prodat, ale pouze lovecké revíry, které kmenový svaz hájil a využíval. Stát nebo kmenové svazy zasáhly stanovením pravidel užívání obvykle pouze tehdy, když se začalo nedostávat pozemků, dříve obecně využívaných a hojně se vyskytujících, nyní však vzácných. Až v agrárním státu začaly být jednotlivcům přidělovány pozemky a půda jako majetek k užívání; půda se tím stala i předmětem obchodu. Vedle pozemků a půdy šlo kromě toho i o jiné půdní užitky, jako bylo právo lovu a rybolovu. Mořský rybolov je dobrým příkladem ze současnosti, na němž lze ukázat, jak vznikají užitková a vlastnická práva. Dokud byl ryb přebytek, mohl rybařit na otevřeném moři každý. Když se stav ryb snížil, začaly státy v uplynulých desetiletích rozšiřovat svá výsostná práva podél pobřeží a oklešťovat možnosti využití tohoto prostoru. Problém rybolovu na otevřeném moři spočívá v tom, že není snadné zformulovat příkazy a zákazy tak, aby vznikla majetková práva a fungující trh. Omezí-li se užívání majetku předtím využívaného každým, jako je rybolov na otevřeném moři, omezí se tak i osobní svoboda jednotlivce. Podobné příkazy a zákazy nutí stát k neustálé kontrole jejich dodržování, což je finančně náročné a daňového poplatníka to stojí peníze. Mimoto je takový systém velmi náchylný ke korupci a zneužití. Trh s majetkovými právy, které mohou být předmětem obchodu, vytváří pro jednotlivce zisk a reguluje se do značné míry samostatně. Stát pak již jen musí na trh dohlížet a přizpůsobovat různé předpisy, což je podstatně méně nákladné. Podmínky tržní soutěže zajistí přidělování prostředků podstatně efektivněji a spravedlivěji než těžkopádná a ke korupci náchylná státní byrokracie, kde jsou osobní vazby mnohem důležitější než hospodářská kompetence. Naštěstí se v několika státech rýsuje změna smýšlení ve prospěch trhu i v oblastech, jako je životní prostředí. Abychom navrhli demokratický stát pro třetí tisíciletí, je nejrozumnější začít u zákonodárství, tzn. u těch instancí, kde jsou vytvářeny zákony. To jsou parlamenty, státní správa, vlády a v případě přímé demokracie i národ nebo jiné instance, které se podílejí na tomto procesu. Přitom musím myslet na výrok osoby, která znala proces tvorby zákonů velmi důvěrně: „Výroba zákonů se podobá výrobě uzenin. Vzhledem k nechutnosti je lepší nepozorovat tento proces z bezprostřední blízkosti, lépe je zaměřit se až na jeho výsledek.“ Jako hlava státu jsem měl příležitost pozorovat tyto procesy, a to jak na národní, tak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184449
100 / Stát ve třetím tisíciletí
na mezinárodní úrovni, z bezprostřední blízkosti a musím dodat, že až příliš často jsou v zákonodárství nechutné i výsledné „párečky“. S výjimkou Velké Británie a Nového Zélandu se ve všech právních státech prosadil koncept, ve kterém je základem zákonodárství ústava, kde je vedle základních práv občanů zakotveno i uspořádání státu. Pokud se soubor úkolů, které připadnou státu, zredukuje na udržování demokratického právního státu a zahraniční politiku, je možné vytvořit ústavu krátkou a lehce srozumitelnou. Výhodou je, že se občané mohou ústavou zabývat a poznat ji. Většina ústav, které znám, je však příliš obsáhlá a těžko srozumitelná. Čas od času se pak dovídáme, že vlastní ústavu neznají ani ti, kteří jsou zodpovědní za zákonodárství, a měli by ji tedy znát už na základě svého úřadu; příkladem za všechny jsou poslanci parlamentu. Požadavek na zákonodárce psát úsporně a srozumitelně by se měl týkat i těch zákonů, s kterými nejčastěji v průběhu svého života přijde do styku obyčejný člověk. Pokud stát na jednu stranu vychází z toho, že povinností občana je znát ústavu a zákony, měl by se na druhou stranu postarat o to, aby byli občané co nejlépe informování o aktuálním stavu zákonodárství. Pokud je stát podnikem služeb, nelze obzvláště v této souvislosti ani dostatečně zdůraznit, jak je důležité, aby stát sloužil občanovi, a ne naopak. Ve škole se dnes učí řada věcí, jejichž užitek je předmětem diskuze. Není snad úkolem státu postarat se o to, aby v rámci povinné školní docházky byla zavedena i výuka práva? Nemá snad stát povinnost věnovat každému občanovi sbírku zákonů, v níž jsou vedle ústavy obsaženy ty nejdůležitější zákony s komentářem, tak aby se občan mohl vhodně orientovat v demokratickém právním státě a byl informován o svých právech a povinnostech? Řadu zákonů samozřejmě občan k běžnému životu nepotřebuje, přesto jsou však nutné, protože např. chrání konzumenta nebo životní prostředí před výrobky, které jsou škodlivé. Tyto předpisy jsou zaměřené především na průmyslové a zemědělské firmy nebo na sektor služeb. Obzvláště pro malé podniky představuje množství rozdílných předpisů velkou zátěž. Právě tyto malé firmy však z důvodů zaměstnanosti a inovací tvoří velmi důležitou část národního hospodářství. Vedle vysokých daní, komplikovaných daňových a sociálních zákonů patří stále rostoucí počet předpisů k důvodům, proč podniky ani nejsou zakládány nebo velmi rychle zkrachují. Jelikož veřejná moc, ať už jde o stát, nebo o obce, přijímá od firem přímé i nepřímé daně, poplatky
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184449