sledoval děj. I jeho prefektura povolala v souvislosti s neštěstím skoro všechny kolegy a neustále je zaplavovala informacemi. Při katastrofách takového rozsahu to byl běžný průběh. Přesto Keničiho trápilo, že musí Išizuku Čijo sledovat s minimálním množstvím lidí. Ačkoliv se Čijo záhadně dostala z policejního okrsku, stále ještě nevěřil tomu, že by devatenáctiletá dívka zabila vlastní babičku. Jistěže Čijo nebyla nepopsaný list – její krádeže a vloupání zaplnily několik stran formátu A4, ale i tak mu jeho pocit napovídal, že Čijo babičku milovala a nikdy by ji takhle brutálně nezavraždila. Přestože nevěřil v její vinu, už ho mnohaletá zkušenost poučila, že většina násilných činů se odehrává v rodině. Keniči byl pevně přesvědčen, že Čijo zná pachatele – nebo by ho minimálně mohla přivést na stopu. Jako už mnohokrát v posledních dnech hleděl ven předním sklem a pak do zpětného zrcátka. Déšť zkrápěl v uličkách šedé reklamní poutače. Na ulici nebyli skoro žádní lidé. Až na tři opilé zaměstnance přístavu s obrovskými plastovými přepravkami plnými sendvičů a tři muže, kteří projížděli na elektrickém vozíku, sbírali staré ryby a házeli je na ložnou plochu. Přemýšlel, jestli si dá ještě jedno kafe. Zívl. Promnul si oči. Znovu zívl. Protáhl se. Zašustila mu košile. Byla z čistírny poblíž stanici Daijingušita značně naškrobená. Dříve ho jeho žena strašila účinky přídavných látek v čisticích prostředcích – probouzela v něm strach z alergií a vyrážek. Nejspíš měla pravdu, ale Keniči miloval vůni čistých košil natolik, že by se čistírny nevzdal. Kromě toho hned po pár dnech vzdal nápad, že by si je žehlil sám. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184101