MY Tak strašlivě blízko. Cítíme ten žár, ale nedosáhneme na něj. Chceme. Potřebujeme! Třicet pět, sto. Třicet pět, sto. Voláme po dotyku, Naše skřípavé hlasy svírá strach. Padesát mrazivých let jste se v temnotě utápěli v lítosti. Pojď blíž! Chceme tě víc, než toho předtím. Chceme tě tak moc, až to bolí.
Prosím. Zachraň mě.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183989
ČTRNÁCT Přijel dřív. Kendall je připravená, sedí u okna a myslí na Nika. Tak moc si přeje, aby tu byl, že se jí skoro rozskočí srdce. Kéž by si s ním mohla promluvit. Když vidí na začátku příjezdové cesty oblak prachu, na zlomek vteřiny ji napadne, že je to on, než ji zase do hlavy praští realita. Když Jacián konečně zastaví u domu, Kendall už políbila matku na rozloučenou a čeká na schodech. Naskočí do auta. Chce Jaciánovi poděkovat, že přijel dřív, ale pak jí najednou připadá trapné znovu o tom mluvit. Znovu dumá, proč je z Jaciána tak nervózní. Asi proto, že je tak… nečitelný. Když dorazí do školy, Kendall se ve dveřích prosmýkne kolem starého pana Greenwooda a pádí do třídy, aby se postarala o co nejvíc věcí, než za ní Jacián dojde. Narovná odpadkový koš, fixy, zkontroluje 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183989
zámky na oknech, urovná závěsy. Pak teprve zaslechne jeho kroky. Jednu po druhé urovná lavice. S úlevou po každé z nich přejede prsty, pročítá si nápisy a řezby na dřevěných deskách, jako by to jejímu mozku poskytovalo potřebnou útěchu. Je jí úplně jedno, že ji Jacián pozoruje. Když Kendall dojde až k sekci čtvrťáků, Jacián už sedí ve své lavici a čte si. Jeho lavice je nakřivo. Ne moc, normální člověk by si toho ani nevšiml, ale pro Kendall to je, jako by jeden tón v písni byl falešně a pořád se opakoval. Nejradši by ho požádala, aby na chvíli vstal nebo si lavici srovnal, ale ví, jak podivně by to vyznělo. Ví, že lidé, kteří obsedantně kompulzivní poruchu nemají, to jen těžko chápou. A nevadí jí to. Ale stejně. Bude prostě muset počkat, až se Jacián zvedne. Zatím srovná ostatní lavice – Eliho, Travisovu, Brandonovu – ale na tu Nikovu se ještě nedokáže ani podívat. Znovu vyšle pohled k Jaciánově lavici. Dneska ji štve ještě víc než jindy. Jenže do třídy se začínají trousit spolužáci. Jacián se beze slova a s očima stále zabodnutýma do knihy zvedne a ustoupí jí z cesty. „Jen do toho,“ pobídne ji. Kendall mu věnuje překvapený pohled, ale Jacián si toho ani nevšimne. Kendall zaváhá, stiskne rty do úzké čárky a uvažuje, co dál. Pak rychle pošoupne Jaciánovu lavici, aby byla v jedné linii s ostatními. Vklouzne na vlastní židli, zhluboka se nadechne, pomalu vydechne. Už má skoro hotovo. „Děkuju,“ řekne. Jaciánovi zaškube v koutku úst, ale nezvedne oči od knihy. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183989