L. J. Smith
dozadu a beze slova na něj zírala. Cítila, jak se jí zrychluje dech. Sklopil dalekohled a podíval se na ni. „Stalo se něco?“ „Jsou to černé mlhoviny. Horký plyn a před ním prach. Ale… nemůžeš je vidět.“ „Prostě jsem je viděl.“ „Ne. Ne. Tyhle vidět nemůžeš. S dalekohledem to není možné. I kdybys měl devítimilimetrové čočky…“ Vytáhla z kapsy baterku a namířila mu ji do obličeje. „Hej!“ zařval, pevně zavřel oči a přikryl si je dlaněmi. „To bolí!“ Ale Mary-Lynnette to viděla. Nemohla říct, jakou teď mají barvu jeho oči, protože z barevných částí, duhovek, zůstaly skoro neviditelné úzké kroužky. Celé oči tvořila jenom zornice. Stejně jako u kočky při maximálním rozšíření. Ach, proboha… ty věci, které je schopný vidět. Hvězdy osmé, možná deváté velikosti. Když si jen představila, že je pozoruje prostým okem. Rozezná barvy hvězdných seskupení. Ty z horkého vodíku, které září růžově, nebo kyslíkové, zářící zelenomodře. Tisíce dalších hvězd na obloze… „Dělej,“ řekla naléhavě. „Kolik hvězd vidíš v tuhle chvíli?“ „Nevidím nic,“ pronesl přidušeně. Pořád si přikrýval oči rukou. „Jsem slepý.“ – 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183894