Rudá pyramida
Popadla nás za ruce a vedla z předních dveří. Nože sice schovala, ale místo nehtů měla příšerně ostré drápy, které se mi zarývaly do kůže, až to bolelo. Jakmile jsme vyšli ven, zaštípal mě v očích studený vítr. Slezli jsme po dlouhém kovovém schodišti na dvůr, který obklopoval továrnu. Tátova kabela mě na rameni tížila. Zahnutý meč, který jsem si připevnil na záda, mě přes tenké lněné šaty studil. Při útoku serpopardů jsem se zapotil a te mi připadalo, že mi ten pot mrzne na těle. Rozhlížel jsem se po dalších příšerách, ale dvůr vypadal opuštěný. Na hromadách tam leželo staré průmyslové vybavení a re zavělo – buldozer, jeřáb s demoliční koulí, pár míchaček na beton. Stohy kovových plátů a hromady beden tvořily mezi domem a ulicí o pár set metrů dál bludiště. Byli jsme asi tak v půlce dvora, když se nám do cesty postavil starý šedivý kocour. Jedno ucho měl roztržené, levé oko oteklé, že na něj skoro neviděl. Podle jizev po těle strávil většinu života rvačkami. Bastet se nahrbila a hleděla na kocoura. Klidně si ji měřil. „Děkuju ti,“ kývla za chvíli Bastet. Starý kocour odklusal k řece. „Co to mělo znamenat?“ zeptala se Sadie. „To byl jeden z mých poddaných, nabízel mi pomoc. Roznese zprávy o naší situaci. Brzo bude každá kočka v New Yorku v po hotovosti.“ „Byl takový zmlácený,“ politovala ho Sadie. „Když je tvůj poddaný, nemohla bys ho uzdravit?“ „A připravit ho o symboly cti? Jizvy z rvaček ke kočkám patří. Nemohla bych –“ Najednou Bastet ztuhla. Zatáhla nás za hromadu beden. „Co je to?“ zašeptal jsem. Napnula zápěstí, do rukou jí vklouzly nože. Vykoukla přes bedny a všechny svaly v těle se jí chvěly. Pokoušel jsem se zjistit, na co se to dívá, ale nebylo tam nic kromě starého jeřábu s demoliční koulí. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183889
Carter
Bastet se zašklebila vzrušením. Upírala oči na velikou kovovou kouli. Viděl jsem koata, jak podobně číhají na myš na hraní nebo kus provázku nebo gumový míček… Míček? Bastet je starověká bohyně. Jistě by ne – „To může být ono.“ Přešlápla. „Ani se nehněte.“ „Nikdo tam není,“ zasyčela Sadie. Nadechl jsem se. „Hm…“ Bastet se vrhla přes bedny. Letěla tak deset metrů vzduchem, nože se zaleskly. Přistála na demoliční kouli s takovou silou, až utrhla řetěz. Kočičí bohyně a veliká kovová koule sebou praštily na zem a začaly se kutálet po dvoře. „Vrrr!“ zuřila Bastet. Demoliční koule se převalila přímo přes ni, ale nezdálo se, že jí ublížila. Seskočila a znovu se na ni vrhla. Její nože zajely do kovu jako do vlhkého jílu. Za pár vteřin zbyla z koule jen hromada šrotu. Bastet schovala nože. „A jsme zachránění!“ Sadie a já jsme se na sebe podívali. „Zachránila jsi nás před kovovou koulí,“ oznámila jí Sadie. „Nikdy nevíš,“ namítla Bastet. „Mohl to být nepřítel.“ V tu chvíli se ozvalo mohutné prásk!, až se otřásla zem. Ohlédl jsem se na dům. Z horních oken se vinuly drobné plamínky modrého ohně. „Pojme,“ nařídila Bastet. „Už nemáme čas!“ Myslel jsem, že nás třeba přemístí nějakým kouzlem, nebo aspoň zavolá taxi. Místo toho si Bastet půjčila stříbrný kabriolet lexus. „Paráda,“ zapředla. „Ten se mi líbí! Pojte, děti.“ „Ale není přece náš,“ upozornil jsem ji. „Můj milý, já jsem kočka. Všechno, co uvidím, je moje.“ Sáhla na zapalování a v otvoru na klíček zajiskřilo. Motor začal příst. [Ne, Sadie. Ne jako kočka, jako motor.] „Bastet,“ zkusil jsem to, „nemůžeš jenom tak –“ Sadie do mě šouchla. „Pak vymyslíme, jak ho vrátit, Cartere. Ale te jsme v nouzové situaci.“ Ukázala dozadu k domu. Te už stoupaly modré plameny 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183889
Rudá pyramida
a kouř ze všech oken. Ale to nebylo to nejhorší – ze schodů scházeli čtyři muži a nesli velikou bednu. Vypadala jako obří rakev, na které byla na obou koncích upevněna dlouhá držadla. Byla přikrytá tmavým rubášem a vypadala dost velká na dvě těla. Ti čtyři muži měli jen suknice a sandály. Snědá měnatá kůže se jim na slunci leskla, jako by byla z kovu. „No, to je zlé,“ povzdechla si Bastet. „Nastupte, prosím.“ Rozhodl jsem se na nic neptat. Sadie mě předběhla na místě vpředu, takže jsem si zalezl dozadu. Ti čtyři kovoví chlapíci s bednou se hnali přes dvůr a neuvěřitelnou rychlostí se blížili přímo k nám. Než jsem si stačil zapnout pás, dupla Bastet na plyn. Řítili jsme se ulicemi Brooklynu, jako šílení se proplétali provozem, přejížděli po chodnících, taktak míjeli chodce. Bastet řídila… no, s kočičími reflexy. Člověk, který by zkusil jet tak rychle, by už desetkrát boural, ale ona nás dostala bezpečně na Williamsburgský most. Myslel jsem, že jsme pronásledovatele setřásli, ale když jsem se ohlédl, ti čtyři muži s černou bednou se pořád proplétali ulicemi. Vypadalo to, že běží normálním tempem, ale míjeli auta jedoucí osmdesátkou. Jejich postavy vypadaly rozmazaně jako obrázky ve starém filmu, jako by byli špatně synchronizovaní s normálním během času. „Co jsou zač?“ zeptal jsem se. „Vešebty?“ „Ne, nosiči.“ Bastet se podívala do zpětného zrcátka. „Povolaní přímo z duatu. Nic je nezastaví. Najdou oběti, hodí je do sedanu –“ „Do čeho?“ přerušila ji Sadie. „Do té velké bedny,“ vysvětlovala Bastet. „Jsou to nosítka. Nosiči vás chytí, zmlátí do bezvědomí, hodí dovnitř a odnesou svému pánovi. Nikdy svou obě neztratí a nikdy se nevzdají.“ „Ale proč chtějí nás?“ „Věř mi,“ zavrčela Bastet, „že bys to radši nechtěl vědět.“ Myslel jsem na ohnivého muže včera v noci ve Phoenixu – jak usmažil svého sluhu na mastný flek. Věděl jsem jistě, že se s ním už nechci setkat. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183889