očekávání ve své době podlehla i Olga Havlová (v jejímž životě jinak bylo místa na iluze minimum), lze to patrně vysvětlit lidsky zcela pochopitelným způsobem. Ve svých třiceti letech Olga poprvé v životě mohla mít pocit, že naplno žije, že se realizuje, že dýchá, sama i Havlovým prostřednictvím. Její život nepochybně „stoupal ke hvězdám“, tak jako život jejího divadla a vrstvy, ve které se pohybovala: v ní opravdu docházelo k „výbuchu tvůrčích sil“, o kterém sama mluvila. Konečně pro sebe našla smysl života. Vyčítat jí v této souvislosti, že svůj vzestup možná až příliš propojila se „vzestupem“ světa ve své době, by asi bylo přísností trochu přehnanou. *** Havlovy, a tím pádem i Olžiny přátelské okruhy se v takto blahodárném prostředí rychle rozšiřovaly. Zdaleka už Václav Havel své vztahy nezakládal „na dynastickém principu“ jako před deseti nebo patnácti lety. Příslušnost k vrstvě, ve které se s Olgou pohyboval, však stejně jako v minulosti automaticky předpokládala zachovávání jisté etiky. S kunsthistoričkou Annou Fárovou, ženou Libora Fáry, se Václav Havel s Olgou například seznámili tak, že přišli do Umělecké besedy na její přednášku o Henrim Cartier-Bressonovi a Werneru Bischofovi. Na konci 50. let představovali špičku západoevropské fotografie, o níž u nás v podstatě nikdo nic nevěděl, a Fárová o obou rychle dokázala napsat zasvěcenou knihu. Bylo logické, že se Havel s Olgou o tyto věci zajímali, protože se zajímali o všechny nové trendy – to však nebyl hlavní důvod, proč přišli na tuto přednášku. Na stejné téma se mohl třeba v Plameni rozepsat plodný marxistický šéfredaktor Jiří Hájek, při svých ambicích toho byl jistě schopen;
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183578