podhodnocená? Tajemství odpovědi je dvojí: znalost historie a schopnost posoudit, jak velká je americká ekonomika. Historie nás učí, že ekonomické propady, které následují po finančních krizích, bývají obvykle ošklivé, brutální a dlouhé. Například Švédsko zažilo v roce 1990 bankovní krizi, a třebaže se do věci vložila vláda a banky sanovala, po krizi následoval ekonomický propad a HDP (upravený o inflaci) poklesl o 4 procenta, přičemž hospodářství se dostalo na předkrizovou úroveň teprve v roce 1994. Všechny indicie v roce 2008 naznačovaly, že americká zkušenost bude přinejmenším stejně hořká mezi jiným i proto, že Švédsko mohlo svůj pokles do jisté míry kompenzovat vývozem do států, jejichž ekonomiky nesužovaly podobné problémy, kdežto Amerika v roce 2009 musela kromě vlastních problémů čelit i celosvětové krizi. Střízlivý odhad tedy říkal, že se stimulační balíček bude muset vypořádat s tíživými ekonomickými problémy, které potrvají tři roky i déle. A to je americká ekonomika opravdu, ale opravdu veliká – každoročně vyprodukuje zboží a služby v hodnotě patnácti bilionů dolarů. Uvědomme si toto: pokud by mělo americké hospodářství procházet tříletou krizí, pokoušel by se stimulační balíček počítající s výdaji ve výši 787 miliard dolarů (což jsou necelá dvě procenta z celkových výdajů ekonomiky za sledované období) sanovat ekonomiku o výkonu 45 bilionů dolarů (což je hodnota výstupu celého hospodářství za tři roky). Najednou těch 787 miliard dolarů nevypadá jako moc velká suma, že ne? A ještě jedna věc: stimulační balíček byl koncipován jako program, který by měl ekonomiku povzbudit relativně krátkodobě, nikoli dlouhodobě. Nejpozitivnější dopad na ekonomiku měl ARRA v polovině roku 2010 a poté začal jeho vliv dost rychle slábnout. To by bylo v pořádku v případě krátkodobého poklesu, ale vzhledem k vyhlídkám na mnohem dlouhodobější ekonomické problémy – což je víceméně přesně to, co po finančních krizích obvykle následuje –, to byl recept na velký smutek. To vše nastoluje otázku, proč byl plán tak nedostatečný?
PŘÍČINY
Dovolte, abych řekl rovnou, že nemám v úmyslu ztrácet příliš čas návraty k politickým rozhodnutím z počátku roku 2009, která jsou v této chvíli již pasé. Tato kniha je o tom, co máme dělat teď, ne o tom, kdo nese vinu za to, co se v minulosti udělalo špatně. Přesto se nemohu vyhnout krátké 7 . A N AT O M I E N E D O S TAT E Č N É R E A K C E
| 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183249
diskusi, v níž zohledním, proč Obamova administrativa, ač je v zásadě keynesiánská, ve své bezprostřední reakci na krizi selhala. Existují dvě konkurenční teorie, proč byl Obamův stimulační balíček tak nedostatečný. Jedna poukazuje na politické limity: podle této teorie Obama dosáhl maxima možného. Druhá teorie říká, že administrativa nedohlédla hloubku krize a špatně odhadla i politické dopady poddimenzovaného plánu. Já sám věc chápu tak, že politické manévrování kolem přiměřeného stimulu bylo vskutku velmi obtížné, ale už se nikdy nedozvíme, jestli právě to zabránilo přijetí adekvátního plánu, protože Obama a jeho spolupracovníci se už nikdy nepokusili o nic tak velkého, aby to situaci opravdu vyřešilo. Není pochyb, že politické prostředí bylo velmi nevstřícné především kvůli pravidlům platným v americkém Senátu, kde je za normálních okolností k přehlasování obstrukčníků třeba šedesáti hlasů. Zdá se, že Obama nastoupil do úřadu s představou, že ho v jeho úsilí o záchranu hospodářství budou podporovat obě strany. V tom se naprosto mýlil. Republikáni se uchýlili k taktice spálené země a od prvního dne sveřepě oponovali čemukoli a všemu, co on navrhl. Nakonec se mu jeho šedesát hlasů přece jen podařilo sehnat, když na svou stranu získal tři umírněné republikánské senátory, ale ti za svou podporu požadovali, aby ze stimulačního balíčku ukrojil sto miliard dolarů na podporu vládám států a místním zastupitelstvům. Mnozí komentátoři vidí v požadavku na skromnější stimulační balíček jasný důkaz toho, že vyšší částku už vyzískat nešlo. Řekl bych, že já to tak úplně jasně nevidím. V jednání oněch tří senátorů se především mohlo projevit něco ze sveřeposti Shakespearova zlého Žida Shylocka a oni se urputně dožadovali své libry masa: museli předvést, že něco „zkrouhli“, aby nevypadali, že dali něco zadarmo. Dalo by se tedy logicky tvrdit, že limit stimulačního balíčku ve skutečnosti nebyl 787 miliard dolarů, nýbrž že byl o 100 miliard nižší, než s čím počítal Obamův plán. Kdyby byl prezident žádal víc, nedostal by určitě vše, oč by žádal, ale i tak by dostal víc. Nabízela se také alternativní možnost ony tři republikánské senátory obejít. Obama mohl dosáhnout schválení většího stimulačního balíčku, kdyby využil tzv. smíru – parlamentní procedury, která umožňuje vyhnout se hrozbě obstrukce snížením potřebného počtu senátních hlasů na 50 (v případě rovnosti hlasů přihazuje rozhodující hlas viceprezident).* * Americký viceprezident je zároveň předsedou ex officio Senátu Kongresu USA, právo hlasovat má pouze v případě rovnosti hlasů. (Pozn. překl.)
104
|
7 . A N AT O M I E N E D O S TAT E Č N É R E A K C E
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183249
Demokraté tohoto postupu využili v roce 2010 k prohlasování zdravotnické reformy. Tato taktika by nebyla ničím výjimečným ani z pohledu historie: obě kola Bushových daňových škrtů v letech 2001 i 2003 byla schválena právě takto, přičemž v roce 2003 dostaly škrty pouhých padesát senátních hlasů a ten rozhodující přihodil Dick Cheney. Tvrzení, že Obama získal maximum možného, je problematické i z dalšího důvodu: on a jeho administrativa nikdy nedali najevo, že by uvítali uzákonění vyšší sumy. Právě naopak, když se návrh zákona projednával před Senátem, prezident prohlásil, že „obecně řečeno, má plán tu správnou velikost. Rozsahem je správný.“ A vládní úředníci dodnes s oblibou prohlašují, že plán nebyl poddimenzován kvůli nesouhlasu republikánů, ale proto, že v té době si nikdo neuvědomoval, že by zásah měl být masivnější. Teprve v prosinci 2011 se nechal slyšet tajemník Bílého domu Jay Carney: „Neexistoval ani jeden univerzitní ekonom hlavního proudu ‚z Wall Streetu‘, který by v lednu 2009 věděl, jak hluboká je ekonomická propast, v níž se nacházíme.“ My už ale víme, že to tak nebylo. Co se tedy stalo? Ryan Lizza z týdeníku The New Yorker získal a zveřejnil memorandum o hospodářské politice, které Larry Summers, jenž se měl vbrzku stát hlavním vládním ekonomem, připravil v prosinci 2008 pro nově zvoleného prezidenta Obamu. Sedmapadesátistránkový dokument měl zjevně několik autorů, z nichž ne všichni byli zcela zajedno. Na straně 11 pak najdeme výmluvnou pasáž předkládající důvody, proč by balíček neměl být příliš rozsáhlý. Zde jsou tři hlavní: 1. „Příliš velký záchranný balíček by mohl veřejnost i trhy vystrašit, a byl by tudíž kontraproduktivní.“ 2. „Ekonomika je v příštích dvou letech schopna absorbovat pouze tento objem ,prioritních investic‘.“ 3. „Je snadnější k nedostatečnému fiskálnímu stimulu průběžně přidávat, než z příliš masivního stimulu ubírat. Bude-li to nutné, můžeme podniknout další kroky.“ Z těchto bodů se bod č. 1 zaklíná hrozbou spekulativních investorů obchodujících se státními dluhopisy (bond vigilantes). K těm se vrátím podrobněji v další kapitole. Bod č. 2 je očividně pravdivý, ale není zcela zřejmé, proč předem vylučuje důraznější pomoc vládám států a místním zastupitelstvům. Ve svých poznámkách zveřejněných bezprostředně po 7 . A N AT O M I E N E D O S TAT E Č N É R E A K C E
| 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183249