věr a vytlačí na prst trochu barvy. Očichá ji a zbytek rozetře na paletě. Ostatní barvy vrátí tedy kufříku. Tato je ta pravá! Kadmium červené světlé. Rouge de cadmium clair. Poznovu se sklání nad nahým tělem. „Život je tak krátký,“ bleskne mu hlavou, „a umění tak nesnesitelně věčné.“ Obratnými tahy namaluje na její napjatou kůži několik skvrn. Jednu malou na rameno, druhou v podobě Afriky na břicho, třetí, vzdáleně připomínající rybu, těsně nad pahorek Venušin. Po chvíli váhání udělá malou tečku doprostřed lýtka. První skvrnu malinko opraví. Potom své dílo dlouze pozoruje přimhouřenýma očima. Hlavou mu prolétne podoba a umístění další skvrny, ale rozhodně ji zamítne. Umění přece spočívá v jednoduchosti! Rychle vše uloží zpět do kufříku a odchází. I na podpis tentokrát zapomněl. Opatrně za sebou zavře dveře, setře z kliky otisky prstů a statečně se vrhne do temného jícnu schodiště. Dolů to jde rychleji, dolů to jde pokaždé rychleji. Dívka klidně spí. Obrátí se na břicho, pokrčí pravou nohu a levou rukou se dotkne stěny. Druhého dne (je zajímavé, že druhého dne se vždy něco stane) zaťukal Eberhard na dveře jedné mansardy. „Dále.“ Vešel. Seděla v rohu pokoje a skláněla se nad vyšívacím rámem. Ani nejpozornější pozorovatel by si nepovšiml, že je poznamenaná. Pomalovaná. Že je uměleckým dílem. Bylo zřejmé, že ji vytrhl z práce. Její tvář se zlehka odrazila v rohu zrcadla. Byla to však její tvář? Na takové otázky zrcadlo zásadně neodpovídá. „Máte to tu útulné jako v klícce, slečno Eleonoro,“ zašeptal zdvořile Eberhard (umělci té doby byli velice zdvořilí), ukrýval za zády kytici a tvářil se, jako by tu byl poprvé. Chvíli přešlapoval a potom zlehýnka otevřel jemná dvířka klícky. Slečna Eleonora znehybněla. Sledovala chvíli roztomilého vetřelce, ale potom upřela zrak na otevřená dvířka. Rychle vyrazila. Zakroužila Eberhardovi nad hlavou, vesele se zasmála a byla pryč.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183110