„Ale ten chrám na druhé straně, ten je taky zasvěcený mořskému bohu,“ namítl Adam. „To by mělo něco znamenat.“ „Chrám,“ řekla pochybovačným tónem, aby dala najevo, co si o polorozpadlém altánku myslí. „Věříš v mořského boha?“ nachýlil se blíž k ní a vypadalo to, že s ní chce sdílet nějaké tajemství. Nejistě se zamračila a odtáhla se. „Věříš v sílu přírody?“ odpověděla otázkou. „Myslíš, že to, co se tu nazývá mořským bohem, je síla přírody?“ „A co si myslíš ty?“ odpověděla znovu otázkou. „Že mi to zničilo zánovní polobotky. A pak jsem ještě absolvoval filozofický rozhovor s jedním místním ožralou. Zkazilo mi to celý večer.“ Lilith se jen usmála. „Musím odjet.“ „Ano,“ přitakala s povzdechnutím. „Jednou to muselo přijít.“ „Ach Lilith,“ zasmál se najednou. „Musím kvůli své práci dost cestovat. Moje nakladatelka už mi připravila letenky. Znepokojuje ji, jak tu zahálím.“ „Já myslela, že tu pracuješ.“ „Píšu,“ pronesl zachmuřeně Adam. „Ale musím se hnout z místa. Věděla jsi, že na Maltě jsou ohromné koleje vyryté v kameni a spousta jich míří do moře? A že u některých řeckých ostrovů se dají v moři najít ruiny starých měst? A v Japonsku mají zprávy z osmnáctého století o ponorce, která připlula k tamnímu pobřeží a vystoupila z ní neznámá rusovlasá žena? A slyšela jsi o jezerech v Jižní Americe? Podzemních posvátných bazénech v Tichomoří?“ „Zadrž,“ zasmála se Lilith. „Podmořská města v Řecku! Kam se na to hrabe náš chrám,“ ušklíbla se Lilith. „To tedy netrumfneme.“ „A to na mě ještě místní mládež vyhlásila embargo. Mladý pan König se zapřísahal, že tu se mnou už nikdo nikdy nepromluví.“ „Ještě pořád můžeš sbírat filozofii od ochmelků. Takže sis znepřátelil i Dina?“ Adam se ušklíbl. „Především jeho. Nestačí to? Od něho se tady přece všechno odvíjí. V podstatě mi vysvětlil, že nemám nárok a že se postará, aby se mnou nikdo nemluvil. Chová se, jako by měl na Bena monopol.“ Adam se zarazil. „Promiň, Lilith.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183046
Lilith pokrčila rameny. „Měli k sobě hodně blízko. Ben musí Dinovi moc chybět. Neměl bys být tak přísný. Jsou mladí a v mládí je všechno tak jednoduché, až to bolí. Zlo i dobro je naprosto jasné. A kromě toho,“ usmála se, „Dino má na všechno monopol.“ „A copak my jsme staří?“ „Zkušenější?“ zeptala se zkusmo Lilith a Adam se zasmál. „Řekl jsem panu Dinovi, že mi to je jedno, protože jsem si o nich docela dost popovídal s Filipem. Což ho k mé potěše vyvedlo z toho jeho bohorovného klidu.“ „S Filipem?“ Lilith se zatvářila udiveně. „Přece znáš Filipa?“ „Ale jistě. Každý z rodičů těch čtyř ho zná.“ „Řekl, že mu dost zatápěli. Tak se jim snažil vyhnout.“ „Zatápěli,“ Lilith se znovu zasmála. „Dá se to tak říct. Kdykoli ti čtyři někam vyrazili a něco provedli, mohl za to Filip.“ „Tobě to připadá legrační?“ podivil se Adam. „Mně to připadá jako šikana.“ „Ale Adame,“ smála se už naplno Lilith. „Filip neexistuje. Kluci si ho vymysleli, aby měli na koho svádět lumpárny. Takové blbosti se totiž prostě nedalo odolat. Já na ně rozčileně: ‚Kdo z vás tohle udělal?!‘ a oni jednohlasně: ‚To byl Filip, paní Axfoldová.‘ Bože můj. Jak jen jsem mohla zapomenout na Filipa?“ Adam se zašklebil. „Jsou vynalézavější, než jsem myslel. Takže to byl jeden z nich. Sam, nejspíš, protože toho jsem ještě neviděl.“ „Kde jsi ho potkal?“ zeptala se Lilith. „Nahoře na ostrohu,“ zabručel Adam. „Máš jejich fotku? Mohl bych se přesvědčit. Cpal se tam pizzou. Takový špinavý blonďák, tedy by byl, kdyby se předtím nekoupal a neměl mokrou hlavu.“ Lilith se už přestala smát a zvážněla, přesto však v její tváři probleskoval úsměv, který Adam strašně chtěl udržet. Podívala se k domu, ale ve tváři měla podivný výraz plný obav. „Nechci se hrabat fotkama,“ řekla najednou. Adam zvážněl. No bodejť, pomyslel si, nechce si prohlížet synovu minulost, když budoucnost ho nečeká. „Budeš mi chybět,“ řekl rychle. „Tam ve velkoměstě.“ „No,“ pronesla pomalu a vypadala klidnější. „Mohla bych přijet.“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183046
„Přijet za mnou?“ „Přijet do města,“ pousmála se. „Jednám o nové zakázce a možná by bylo vhodnější, kdybych se s těmi zákazníky setkala osobně.“ „Přijeď!“ Adam se k ní natáhl přes stůl a vzal ji za ruku. Dřevěné příčky zahradního stolu byly natřené na zeleno a ze stromu se na ně snesl suchý list z loňska. Magnólie měla tak rozkošatělou korunu, že nebylo vidět na moře.
w
w
w
Město bylo jako žíravina. Když Adam Trent otevřel dveře svého bytu, připadalo mu v první chvíli, že vstupuje do neznámého prostoru. Snažil se svůj majetek vidět očima Lilith Axfoldové. Snažil se svýma očima vidět Lilith ve svém prostředí. Jistě nebyla jeho vina, že se mu to nedařilo. Nemohl však zapomenout. Vnořil se do minulého života nemotorně, ale záhy se v něm už pohyboval s elegancí lachtana. Bylo na co navazovat. Matthew mu nanosil do bytu hromady materiálů, jimiž se probíral a vyhledával ty, které nebyly tak známé. Často se při své práci zastavil a vzpomínal na Slunečnou. Na Slunečnou víc než na Lilith, ale Lilith byla nedílnou součástí těch vzpomínek. Něco strašně moc chtěl, ale začínalo mu unikat, co to je. Uplynulo sotva pět dní a jemu se stýskalo, ale stesk ho současně popouzel i děsil. Toužil uniknout do světa a toužil mluvit s Lilith.
w
w
w
„Sháněla tě tu nějaká ženská,“ řekl Matthew, který postával přede dveřmi Adamova bytu. Tak velkorysý, aby mu půjčil klíče, Adam Trent nebyl. Ani tak hloupý. Soukromí si chránil. „Ženská?“ zopakoval Adam nepřítomně. „Jaká ženská?“ Matthew pokrčil rameny a nasadil světáckou pózu. „Ne žádná z těch tvých. Taková uleželejší. Trošku vopadaná jedle.“ Adam potlačil úsměv a zavrtěl nevěřícně hlavu. „Vopadaná jedle. Bože, asi jsem už vážně starej.“
w
w
w
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183046