edice PRO RODIÈE
Dìti se uèí podle našich vzorù, a proto mùžeme pochybnosti o nich samotných v nich rozpustit. Je to jen na nás.
Pøíbìh z poradny Do poradny pøichází mladý muž. Odhaduji, že je mu asi tak 30 let. Usedá na sedaèku, pøed sebe si rovná telefon, penìženku, blok a tužku. Než se sama usadím, tak nìkolikrát vìci pøerovná. Pozoruji ho. Vypadá to, jako by nebyly vìci správnì srovnané, jako by ho „nìco“ stále nutilo se snažit srovnat je lépe. „Mám obsedantnì kompulsivní poruchu osobnosti a už mì to prostì na svìtì nebaví. Ať dìlám, co dìlám, nic není dostateènì dobré. Poøád vše po sobì kontroluji, abych neudìlal nìkde chybu. Pøekáží mnì to v zamìstnání, v soukromém životì. Žiji jenom proto, abych všechno zvládnul. Jsem vyèerpaný a unavený. Co mám dìlat?“ ptá se velmi smutnì. Je to naše první schùzka, proto potøebuji znát nìco o nìm samotném a nechávám ho vyprávìt o svém dìtství. „Nejhorší to bylo ve škole. Už od základky jsem musel nosit jen samé jednièky, dvojky byly známky, které se u nás nesmìly nikde objevit. A tak jsem jenom sedìl a uèil jsem se. Kamarády jsem žádné nemìl, koníèky taky ne, protože… koníèky mì živit nebudou, a proto je potøeba se jenom uèit…“ povídá. „A co dìlali vaši rodièe?“ pokládám otázku, protože mì to fakt zajímá. „Oba byli výzkumní pracovníci a inženýøi. Byli velmi úspìšní, ale jejich vztah byl strašný. Nikdy jsem je nevidìl, že by si spolu jen tak povídali, anebo, že by si spoleènì dali sklenièku. Každý mìl svùj pracovní stùl a každý veèer u nìho pracoval.“ „Když jste byl malý, èetli vám pohádky?“ „To si nepamatuji, jenom vím, že než jsem šel do školy, už jsem umìl èíst i psát a co si pamatuji, tak jsem si èetl sám,“ vzdychne a pokraèuje: „Ani si nepamatuji, že by mì dali nìkdy pusu. Jen jsem poøád slyšel, že se musím uèit, abych nìèím byl. A tak jsem inženýr, mám strachy, mám obsese a život mám k nièemu.“ Petr pøed sebou opìt pøerovnává své vìci a zapaluje si cigaretu. „Vaši kouøí?“ ptám se, protože k jeho vyprávìní mnì nesedí, že by takoví rodièe kouøili. „Vy jste se zbláznila! To já jenom dìlám nìco, co oni nesnášejí a dìlám to schválnì. Když mùžu, tak chodím i do hospody, abych byl cítit kouøem. Vždy,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182922
JAK PØEŽÍT PUBERTU SVÝCH DÌTÍ
když se vrátím, jsou pìknì naštvaní a já jsem spokojený. Aspoò nìco mùžu dìlat podle sebe.“ „Takže vy kouøíte a chodíte do hospody, abyste jim to udìlal na truc?“ „Dalo by se to tak øíct. Mnì v podstatì cigarety nechutnají, ale vím, že je vždy naštvu, když smrdím kouøem. Ani v hospodì mì to nebaví, jen nìkdy, když jdu s kamarády,“ v jeho hlase je cítit smutek. „Jakou jste mìl pubertu? Chodil jste s holkami, na diskotéky, do hospody?“ zajímám se. „Já jsem se jenom uèil, nikam jsem nechodil a první holku jsem mìl až v 27 letech. Naši se mohli zbláznit, když jsem s ní zaèal chodit. Poznal jsem ji na nìjakém výletì s nimi. Ona se jim nelíbila, protože nemìla ani maturitu,“ zamyslel se a pøestal povídat. Po chvíli pokraèoval: „Víte, já jsem v životì udìlal pouze jednu vìc podle sebe a to je to, že jsem se jim na truc oženil a mám dítì. Jenomže manželka mnì utekla, nechala mì s malou a naši rozhodli, že ji stejnì neumím vychovat a vzali si jí k sobì. Bydlím sám a malá Denisa je u rodièù. Chodím ji navštìvovat. Jenomže si nepøipadám jako otec, ale jako její starší bratr. Naši se ke mnì chovají jako k ní. Dokonce mì s ní nenechají samotného. Já nevím, co mám dìlat se svým životem, a proto jsem tady.“
S Petrem jsme se vídali dlouho a pravidelnì. Udìlal ve svém životì další dobrá a samostatná rozhodnutí a v dnešní dobì si žije celkem dobøe. Obèas za mnou pøijde se jen tak trochu poradit. Teï už z nìho mám radost, ale z poèátku to byl velmi smutný pøíbìh.
Shrnutí Pokud ètete tyto øádky, týkají se i vás a jste dospìlí, vìøte, že zmìnu života mùžete zaèít v každém vìku. Jen si uvìdomte, co vlastnì chcete a pusťte se do toho. Nikdy není pozdì si zaèít mìnit život. Uvidíte-li, že se vaše dítì zaèíná uzavírat do sebe, zvolte velmi jemnou techniku, jak ho ujistit v tom, že je skvìlé. Vìnujte se mu jemnì a nenásilnì. Získejte si jeho dùvìru a veïte ho životem. Pokud vy jste mìli v mládí problém se sebevìdomím, víte, jak to je tìžké. Zamyslete se nad tím, co byste dnes udìlali jinak ve svém životì a totéž nauète své dítì.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182922
edice PRO RODIÈE
18 Puberta, životní role a domácí práce Zaèínám psát tuto kapitolu a vybavují se mnì dvì situace z bìžného života, které mì opravdu nadzvedly. Velmi nerada chodím do obchodù nakupovat, ale bohužel nemám konfekèní postavu, a tak mnì obèas nezbývá nic jiného než vyrazit za nákupy nìjakých lidských svrškù. V obchodì je pomìrnì živo a mezi regály pobíhají dìti, které sem byly pøivleèeny matkami a babièkami, aby se dokonale nudily a nakupujícím tak trochu otravovaly život. Potuluji se mezi regály a víc než obleèení mì zajímají dìti. Pozoruji je. Vùdcem party je asi tak 11letý kluèina. Pošťuchuje ty malé a je vidìt, že z toho, jak vøískají, má obrovskou radost. Maminky obèas nìco mezi regály také vøísknou. Dìti si jich opravdu nevšímají. A proè taky, že? Najednou se vùdce smeèky zastaví poblíž asi matky a babièky a vší silou smrkne. Z nosu mu vyletí z obou dírek poøádná nudle. Svìte div se: matka a babièka pøispìchají každá z jedné strany, vyndávají kapesníky a každá jednu dírku utøe. Pohladí „malého chlapeèka“ po vlasech a ten s køikem odbìhne. Já stojím a, promiòte, ÈUMÍM. Pøemýšlím, kde to jsem a kam se vlastnì ubírá spoleènost, když ještì v 10 letech matky a babièky utírají nosy mladým mužùm. A druhý pøíbìh: Jela jsem autem kolem hokejového stadionu. Zrovna z nìho vycházeli mladí hokejisté. Nìco kolem 10–13 let. A opìt jsem vidìla bezva scénku. Matka, otec a syn. Otec nesl synkovi hokejky, matka bágl a synek si hrál s mobilem a vesele poskakoval. Chtìlo se mnì zastavit a zeptat se …, ale vlastnì jsem nevìdìla, na co bych se zeptala. Jen se mì zmocnil smutek. Ten smutek byl dvojí: maminka v té rodinì je oèividnì soumar, taťka je na lehèí práce a synek… ten je na reprezentaci…
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182922