2.
„ Lidi tady vnímám jako misionáře, ne jako žoldáky.“
S nápadem dát dohromady několik klíčových zaměstnanců a vytvořit soubor hodnot mladé společnosti přišel Bill Campbell. Neměl ani potuchy, že tak dá vzniknout mottu, jež se stane kontroverzní sebedefinicí kombinující v sobě zářný příklad i hrůzné prokletí. Campbell platil v Silicon Valley za legendu. Kdyby měli mocní a vlivní z údolí dostat jakýsi lidský ekvivalent hodnocení PageRank podle počtu důležitých kontaktů, obdržel by vzácnou desítku. Tento bývalý fotbalový trenér týmu Kolumbijské univerzity v 80. letech řídil softwarovou odnož Applu a později zastával pozici předsedy softwarové společnosti Intuit. Velmi blízce se přátelil se Stevem Jobsem, což v Silicon Valley znamenalo něco jako ocitnout se na začátku telefonního seznamu Nejvyššího. Začátkem roku 2001 ho John Doerr přivedl do Googlu, aby se tam zhostil neoficiální, ale kritické role instruktora nových manažerů. Tento urostlý a přímočarý světák, který své chlapáctví mísil s medvědími objetími a slovní verzí srdečných polibků, dokázal – ač to působí nepravděpodobně – navázat dobrý kontakt nejenom s Brinem, ale rovněž s mnohem uzavřenějším Pagem. Dokonce ještě ve větší míře než Eric Schmidt zaujal ve firemní „rodině“ Googlu pozici dobrosrdečného otce a sehrál klíčovou roli při eliminaci napětí, když Schmidt zdolával hrbolatou cestu k zaujetí odpovídající role v googlovském triumvirátu. Brinův a Pageův idealistický pohled na firemní kulturu Campbella fascinoval, obával se však, že jak společnost poroste a mezi oběma zakladateli a tisíci zaměstnanců bude vznikat čím dále větší propast, vliv jejich názorů oslabí a lidé si je začnou vykládat mylně nebo je ignorovat. U společnosti Intuit vytvořila skupina zaměstnanců soubor firemních hodnot, které se daly sdílet uvnitř i vně společnosti. Campbell vedení Googlu přesvědčil, že by se měli pokusit o něco podobného. Stacy Sullivanová, která přišla do Googlu pracovat do oddělení lidských zdrojů, svolala 19. července 2001 za tímto účelem skupinu asi patnácti lidí z různých částí společnosti. Sešli se v Charlieho restauraci. Našli byste mezi nimi Davida Kranea z oddělení komunikaci, Paula Buchheita a Amita Patela za inženýry a Joan Braddiovou, viceprezidentku pro vyhledávací služby. Nechyběla ani Marissa Mayerová nebo Salar Kamangar. A samozřejmě Campbell. Page s Brinem se setkání neúčastnili. Šlo o neobvyklou schůzku a Charlie připravil ovocné koktejly. Sullivanová všem vysvětlila, jak má tato porada probíhat. Budou vyjmenovávat hodnoty Googlu a ty dobré ona napíše fixem na velikou tabuli. Některé ze jmenovaných zásad jako by vypadly přímo z příruček pro management a seberealizaci, například „hrát tvrdě, ale držet puk na zemi“. Zrovna v tomto případě však šlo o ozvuk pravidelných hokejových zápasů na kolečkových bruslích, které zaměstnanci pořádali každé dva týdny na parkovišti. Jelikož nikdo nenosil chrániče, hráči se navzájem upomínali, že je důležité se tvrdým gumovým kotoučem nezranit (bez drobných oděrek a modřin se nicméně žádná hra neobešla). Další ze zúčastněných přišel s tím, že „Google bude usilovat o dodržování všech svých závazků“. Zatímco Sullivanová vypisovala moudra na tabuli, Paul Buchheit přemýšlel o tom, jak hloupá se mu celá tato myšlenka zdá. Žvanit o právech, povinnostech a hodnotách mu připadalo jako věc, kterou děláte v typické velké společnosti. Dost si toho užil v předchozím zaměstnání u Intelu. Jednou jim
98 Jak myslí Google a jaké je tajemství jeho úspěchu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182907
výrobce čipů rozdal malé kartičky se seznamem hodnot, které si měli připnout k visačce. Když se objevil nějaký sporný problém, očekávalo se, že se na kartičku podíváte a řeknete „Tohle porušuje zásadu číslo pět.“ Pitomost. „Celý tenhle nápad mě znechucoval,“ vzpomínal později Buchheit. „Tak jsem navrhl něco, díky čemu by se lidé necítili trapně, ale zároveň jim to připadalo zajímavé. Jednoduše mě napadlo, že chytlavé a zajímavé prohlášení by bylo ‚Nebuďme zlí‘. Ostatní se mi smáli, ale já to myslel vážně.“ Sullivanovou si slogan příliš nezískal. Působil na ni negativně. „Nemohli bychom to zformulovat jinak, třeba ‚Dělejme správné věci‘, zkrátka nějak pozitivně?“ ptala se. Marissa a Salar s ní souhlasili. Druhá strana, Buchheit s Patelem, nicméně odmítala ustoupit. „Nebuďme zlí“ pro ně zkrátka vyjadřovalo vše potřebné a každý pokus odstranit tuto frázi ze seznamu se setkával s jejich zarputilým odporem. „Líbilo se jim to takhle, nijak jinak,“ komentovala to později s povzdechem Sullivanová. „Inženýrům se zdálo opravdu důležité sdělit, že neskončí jako Microsoft, jako zlá korporace.“ Když porada skončila, „Nebuďme zlí“ bylo jen jedním z několika obecných prohlášení na jinak skromném seznamu hodnot. Amit Patel se však domníval, že pokud jde o hodnoty společnosti, zaznívá v něm to opravdu důležité. Držte se tohoto přikázání a všechno ostatní už půjde samo. Je třeba si připomenout, že Patel u Googlu působil jako jeden z vůbec prvních inženýrů. Od začátku střežil protokoly a soustředil se na to, jak pomocí nich dokázat, že Googlu funguje jako barometr veřejného zájmu. Nyní před ním stála další křížová výprava. Chtěl frázi „Nebuďme zlí“ vrýt do firemního podvědomí, takže ji svým charakteristickým kaligrafickým písmem připomínajícím Tolkiena vepsal snad na všechny všudypřítomné tabule na chodbách i v konferenčních místnostech Googleplexu. Amit Patel se stal googlovským Kilroyem.25 „Popsal, co se dalo,“ říká David Krane. „Tenhle zdvižený prst se tak stal všeprostupující součástí atmosféry ve společnosti.“ „Šlo v podstatě jen o neformální připomenutí skutečnosti, že jsme tu proto, abychom dělali správné věci,“ dodává Cindy McCaffreyová, která v tu dobu pracovala jako vedoucí oddělení pro vztahy s veřejností. „Všem se to líbilo, zejména inženýrům. Jako byste slyšeli, „Podívejte, tam venku je spousta společností, které páchají nepravosti, a my tu máme příležitost se něčemu takovému vyhnout.“ Kulturu společnosti toto heslo významně ovlivnilo. Instinktivně rozlišit dobro od zla jste dokázali i v království dat, a myšlenka „nebuďme zlí“ ovlivňovala vaše svědomí už v pouhých maličkostech. Řekněme, že se ocitnete v kuchyňce a mlsně pozorujete něčí nesnědenou porci. A pak uvidíte malý lísteček s nápisem „Nebuďme zlí“. „V tu chvíli,“ říká David Krane, „si uvědomíte, že to může znamenat taky ‚Nech na pokoji cizí jídlo, i když vypadá lákavě.‘“ V tomto případě jde o drobnost, ale ono heslo ovlivnilo mnohem závažnější záležitosti, například dodržování jasné hranice mezi reklamou a výsledky vyhledávání, postupy ohledně ochrany osobních údajů uživatelů a (mnohem později) i vzdor vůči restriktivním opatřením čínské vlády. Po celé měsíce fungovala fráze „Nebuďme zlí“ mezi zaměstnanci trochu jako tajné znamení. Na poradě třeba zazněl nápad, který, byť jen trochu, zaváněl neférovým bojem vůči konkurenci, a někdo poznamenal, že zní… zle. V tu chvíli byl smeten ze stolu. „Nebuďme zlí“ sloužilo jako zkratka připomínající, že je Google „lepší“ než ostatní společnosti. Jelikož šlo o interní slogan, nikdo mimo společnost o něm nemluvil. Pak jej ale Eric Schmidt prozradil reportérovi z časopisu Wired. Pro McCaffreyovou se v ten moment heslo vymklo kontrole a stalo se nástrojem odpůrců společnosti pro kritiku každého jejího rozhodnutí. „Jednoduše jsme jej ztratili a už nikdy jsme ho nemohli získat zpátky,“ tvrdí McCaffreyová. „Všichni by bývali byli šťastní, kdyby se nám naše motto podařilo uchovat v podobě jakéhosi tajného kódu nebo skrytého podtónu našeho jednání. Namísto toho zapříčinilo záplavu absurdní kritiky.“ Elliot Schrage, jenž mezi lety 2005 a 2008 vedl oddělení pro komunikaci s veřejností a firemní politiku, dospěl k závěru, že fráze „Nebuďme zlí“ mohla původně společnosti přinášet prospěch, ale když se spolu s rostoucím Googlem dostala do kontroverznějších oblastí světa, stala se „mlýnským kamenem“ okolo jeho krku. Pozn. překl.: Autor zde naráží na populární frázi amerických graffiti „Kilroy was here“, tedy „Byl jsem tu. Kilroy“, doprovázející obrázek plešatého mužíčka vykukujícího zpoza zdi.
25
„Lidi tady vnímám jako misionáře, ne jako žoldáky.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182907
Přesto se však i nadále většina zaměstnanců nebála postavit za svou zásadu veřejně a s hrdostí. „Lidé na ně mohou díky tomu snadno plivat,“ říká John Doerr, „ale myslím, že jim tohle motto posloužilo dobře.“ Doerr se domnívá, že se usadilo v étosu Googlu natolik pevně, protože jej zaměstnanci přijali za svoje. „V zasedací síni správní rady ho často neuslyšíte,“ tvrdí, „protože jej ani není třeba říkat.“ Ředitel inženýrské sekce Alan Eustace věřil, že motto jednoduše odráží, co je již obsaženo v duších zaměstnanců. „Lidi tady vnímám jako misionáře, ne jako žoldáky,“ dodává. V každém případě sami zakladatelé přijali heslo „Nebuďme zlí“ jako souhrn vlastních představ o tom, kam by se jejich společnost měla ubírat. Šlo vlastně o pomyslný nosný pilíř celé společnosti, za níž stáli dva mladíci odhodlaní konat dobro a přitahovaní k novému fenoménu (internetu), jenž sliboval stát se historickou silou ve službách dobra. Dva mladíci, kteří chtěli shromáždit všechny informace na světě, přerůst Bábelskou věž a pospojovat miliony procesorů do globální vědomostní protézy. A pokud by technologie, kterou vytvořili, dokázala udělat ze světa lepší místo, podílela by se na tom i jejich společnost jakožto zářný příklad způsobu, jak se podobné korporace mají chovat – rozhodovat se na základě dat a zaměřit se na zaměstnance, pečovat co nejlépe o tuto pracovní sílu složenou ze samých nadaných a inteligentních jedinců, kteří vším svým umem přispívají k větší spokojenosti uživatelů i inzerujících zákazníků. Taková praxe měla přinést zisk. Pro zákeřné úmysly, podvody a lakotu v tomto procesu není místo. A pokud by se vás pokušení snažilo omámit svým lahodným zpěvem, pomohlo by vám na správné cestě zůstat právě ono heslo vyvedené zdobným Patelovým písmem na bílých tabulích Googleplexu: „Nebuďme zlí.“ Page a Brin byli v jádru dobrými lidmi, a stejným směrem měla směřovat i entita, kterou založili. Vysvětluje se tak, proč Page s Brinem učinili z tohoto symbolu vrcholný bod počáteční veřejné nabídky akcií, která Google proměnila z malé začínající společnosti v korporátní fenomén. Ani Brin, ani Page původně o veřejnou nabídku akcií nestáli. K myšlence dodržování komplikovaných protokolů zavazujících veřejnou společnost k pravidelnému podávání zpráv tajnůstkářský Page pociťoval mimořádný odpor. V době, kdy se pro Google stala veřejná nabídka v podstatě nutností (počátkem roku 2004), navíc ve společnosti stále platila již zmiňovaná „strategie utajení“. Když tehdy Page s Brinem hovořili s reportérem, oba trvali na tom, že veřejná nabídka stále není hotová věc. „Myslím, že vždycky můžou nastat problémy, ať jste veřejná, nebo soukromá společnost,“ tvrdil Brin. „Snad jsem naivní, ale říkám si, že bychom Google dokázali udržet v provozu tak nebo tak.“ V tu chvíli nicméně veřejná nabídka byla už nevyhnutelnou. Google se na cestu k ní vydal již v předchozím roce. Investoři ji dle očekávání vší silou prosazovali, prodat akcie na burze splňovalo jejich představy o tom, jak onen obrovský zisk, jenž jim jejich investice přinesly, dostat z virtuálního světa do toho skutečného. Argumenty Page a Brina proti tomuto rozhodnutí navíc ztrácely na síle. Mezi výhody soukromé společnosti se počítalo utajení a snadný dohled. Podle zákona nicméně musela společnost s více než pěti sty podílníky zveřejnit své finanční údaje i tak. V roce 2004 Google tuto hranici překonal. Mnozí ze zaměstnanců si v každém případě zasloužili příležitost převést některé ze svých opcí na peníze. Bránit jim ve využití této možnosti by působilo téměř sadisticky. Google se tedy k počáteční veřejné nabídce akcií definitivně odhodlal, Larry a Sergej však trvali na tom, že tak učiní po svém. Celý proces se odehrával jako rvačka ve zpomaleném záběru. Hodnoty Googlu se v něm utkávaly s hodnotami burzy na Wall Street, jež ztělesňovala všechno to, čím na tradicemi svázané a iracionální, korporacím podléhající Americe zakladatelé společnosti pohrdali. Prvním pravidlem podnikání bylo zajistit, aby podílníci mimo společnost (dle názoru zakladatelů jistě méně inteligentní než osazenstvo Googlu) nedokázali zvrátit rozhodnutí tria Larry-Sergej-Eric. Za příklad tu posloužila společnost Berkshire Hathaway Warrena Buffetta, která představovala přímo modelový případ struktury s vlastnictvím akcií rozdělených do dvou tříd (dual class ownership). Co se Googlu týče, běžní investoři si mohli koupit akcie třídy A, z nichž každá měla váhu jednoho hlasu. Akcie třídy B omezené na zakladatele, ředitele a vlastníky se počítaly jedna za deset hlasů. Drtivou většinu akcií třídy B vlastnili Page, Brin a Schmidt. Tímto způsobem by si Page s Brinem udrželi nad společností kontrolu i v případě, že by součet jejich akcií klesl pod 50 % celkového počtu.
100 Jak myslí Google a jaké je tajemství jeho úspěchu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182907