než svůj návrh vyslovil. Bylo mi dopřáno stát se svědkem zrodu jednoho přátelství. „Mohli bychom se sejít při večeři. Bude to možná lepší. Probereme vaši záležitost v klidu, bez těchto formalit…,“ rozhodil svoje paže ve snaze pojmout celou okázalost právnické kanceláře Schwarz a jejího dědictví.
MÍJEJÍCÍ SE KOMETY Nejspíš to byla nepřítomnost mého fyzického těla, na které jsem byla přes třicet pozemských let zvyklá. Nevnímala jsem pohyb času. Netušila jsem, jak proplouvám mezi událostmi v životě dvou mužů z mého nedávného života. Vyzývala jsem ten prostor okolo mě. Odpovědí mi bylo vytrvalé ticho. Jen tam v dáli na mě čekal světelný horizont. Ano, jednou tam zamířím. Později. Teď ne. Až Adam… Opět mě nečekaně uchopil vír a rozmazal můj vnitřní zrak. Octla jsem se v útulném přítmí kavárny zařízené v asijském koloniálním stylu. Porozhlédla jsem se. Předpokládala jsem, že opět uvidím tu podlouhlou, ostře řezanou tvář s rozcuchanými vlasy. Tvář, která mě věrně doprovázela po celý můj dospělý život. Místo ní jsem ve vzdáleném koutu kavárny spatřila Michala. Tak jako já kdysi si liboval v podnicích moderního, minimalistického stylu. V tomto eklektickém prostředí, které si zakládalo na přeplácanosti barev, sklíček, fáborků a tmavého dřeva, působil ve svém naškrobeném obleku a blýskavých botách nepatřičně. Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Jeho pozornost však patřila úplně někomu jinému. Pokoušel se uchopit drobnou, dívčí ruku. Ne, nebyla to dívčí ruka, ta která ležela na stole. Patřila ženě, která klamala tělem. Zpozorovala Michalovu snahu. Rychle ruku stáhla dolů na svůj klín a Michal hřbetem ruky zavadil o křišťálovou skleničku plnou červeného vína. Pohotový číšník přiskočil s papírovými ubrousky.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182860
Michal ho sotva vnímal. Byl nesvůj. Natolik jsem ho znala, abych pochopila, že ho neznervóznil telefonát, který právě ukončil. Telefonát od mého otce, který trval na okamžitém ukončení formalit, týkajících se mé pozůstalosti. Věděla jsem tak jako Michal, že otci nešlo o peníze, ani o rodinné starožitnosti. Nemohl se srovnat se ztrátou své jediné dcery. Skrýval svůj smutek nad mou ztrátou za barikádou tvrdé neúprosnosti, kterou nastavoval celému světu, zejména svému nechtěnému zeti. V Adamově případě byl Michal bezradný. Nefungovaly na něj jakékoliv nátlaky ani skryté výhružky. Nereagoval na pokus o vyjednávání, které by ho dlouhodobě materiálně zajistilo. Již přes půl roku neoblomně trval na svém rozhodnutí rozloučit se s mými ostatky, které odpočívaly v knihovně mého otce v rodinném domě na okraji Divoké Šárky. „Je to jen nádoba s popelem, Adame. O co ti jde?“ Nejednou cítil Michal potřebu Adama popíchnout. Ta ironická uštěpačnost byla Michalovi podobná a paradoxně zlidšťovala jeho ledovou nepřístupnost. To, co začalo jako náhodná pracovní večeře zkraje onoho léta, se pro oba po několika měsících stalo nepsaným rituálem. Každý pátek večer se scházeli v malé italské restauraci dva bloky od Staroměstského náměstí, nedaleko právnické kanceláře Schwarz & Partners. Při prvních setkáních naplnily konverzaci při večeři formality tykající se mé pozůstalosti. S odstupem času se ale jejich hovory dostávaly do mnohem osobnější roviny. „Přijde mi to jako správná věc.“ Michal se na Adama nevěřícně zadíval. „O jakou správnost ti jde, Adame? Tady jde přece o tebe!“ „Ty máš ženu, Michale. Nechtěl by ses s ní rozloučit, kdyby, nedej Bože, umřela?“ Trefa do černého. Nebylo na škodu, že Michalovi byly pro jednou připomenuty jeho závazky. V duchu jsem se zasmála a se zvědavostí hledala náznaky emocí na jeho tváři. Ne nadarmo se vypracoval
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182860
do nejvyšších právnických kruhů ve firmě mého otce. Nenechal na sobě znát, že se ho zmínka o jeho soukromém životě jakýmkoliv způsobem dotkla. S lehkou ironií otočil list. „Ne kdyby to byla taková mrcha…“ Adam se zasmál. „No…, byla to mrcha,“ připustil. Dotčeně jsem se na svého muže podívala. Pěkně děkuji. „Byla.“ Na známku souhlasu hodil do sebe Michal zbytek Heinekenu ve své sklenici. „Kdybys viděl, jak dokázala obalamutit klienty a vůbec. Nic nedělala náhodou. Ani se mnou.“ Udivilo mě, že se Adam opět zasmál. „Už delší dobu přemýšlím, jestli bych ti neměl dodatečně rozbít hubu.“ V jeho hlasu nebyly stopy hořkosti. Zkoumavě se na Michala podíval. Ten jen suše odpověděl. „Stejně si myslím, že by si se mnou nezačala, kdybys od ní neodjel.“ „Tomu nemůžeš věřit ani ty. V jejím případě jsi nebyl první. Troufám si říct, že bys nebyl ani poslední.“ Ani bez přítomnosti mého fyzického těla, nebo právě proto, mi nebyla Adamova poznámka příjemná. Přesto jsem nemohla nenaslouchat jejich výměně dál, ačkoliv jsem z té konverzace nevycházela jako vítěz. „A ty?“ Dobrý tah, pochválila jsem Michala. „Jak to myslíš?“ „Ty jsi o tom…, o Lídě, o všech, věděl?“ Tentokrát se Adam pouze pousmál. „Ty vole!“ Michal si ulevil.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182860