Etika pro zdravotně sociální pracovníky (Ukázka, strana 99)

4

Etika pro zdravotně sociální pracovníky členů rodiny, posuzuje úroveň zájmu i starostlivosti rodičů/vychovatelů o děti. Je základem dalšího postupu v řešení případu.

Zdravotně sociální diagnóza je podkladem pro sociální terapii, kterou rozumíme soubor zásahů a opatření zdravotnických, psychologických, pedagogických, sociálních, právních, ekonomických a dalších, které směřují k prospěchu dítěte. K tomu, aby zdravotně sociální pracovník vypracoval anamnézu rodiny, stanovil zdravotně sociální diagnózu a navrhl nejvhodnější řešení daného problému, je nutné s rodinou dítěte komunikovat.114 Vyjmutí dítěte z rodiny Vyjmutí dítěte z rodiny je v řešení pověřeného sociálního pracovníka.

Zdravotně sociální pracovník však může, resp. musí na závažnou situaci dítěte upozornit, např. pokud v souvislosti s hospitalizací dítěte zjistí, že je zanedbáváno, zneužíváno nebo týráno.

Vyjmutí dítěte z rodiny přináší vždy množství otázek: Jaký vliv to má na dítě? Co je pro dítě skutečně nejlepší? Pro dítě je velmi traumatizující žít s neadekvátními rodiči (tj. takovými, kteří ho zanedbávají nebo týrají), ale určitý stres a trauma představuje i vynětí z rodiny.

Odstranění jednoho problému může vyvolat další – vytržení dítěte z přirozeného prostředí domova, v němž je mu vše důvěrně známé.

Tuto situaci může dítě chápat v konečném důsledku jako potrestání.

Když se zvažuje vyjmutí dítěte z rodiny, je potřebné řídit se přesně stanovenými kritérii:115 ■■ Čím je stupeň abúzu – tj. stupeň týrání, zneužívání nebo zanedbávání – vážnější, tím dříve se má dítě vyjmout z rodiny.

■■ Čím je větší stupeň emocionální rozladěnosti dítěte, tím urgentnější by mělo být jeho vyjmutí z rodiny.

■■ Čím je dítě mladší, tím je citlivější na zanedbávání nebo abúzus. Věk dítěte zde hraje významnou roli, protože doba, kdy je dítě vystavené nepříznivým vlivům, má různou hodnotu v různých vývojových obdobích a podstatně se liší od hodnoty, kterou má pro dospělého.

Znamená to, že zásadní rozhodnutí se nemá odkládat nebo prodlužovat donekonečna.

114 Tomka, Kasanová, 2010, s. 96.

115 Tamtéž, 2010, s. 99.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182847

Etika zdravotně sociální práce s vybranými skupinami klientů

4

■■ Když jsou rodiče psychotičtí, mají vážné charakterové poruchy nebo jsou handicapovaní tak, že se nedokáží o dítě přiměřeně postarat, je potřeba zvážit vyjmutí dítěte z rodiny.

■■ Když jsou v rodině aktuálně stresy, je potřebné zjistit, jaká je jejich hladina a zda je pravděpodobnost jejich zvyšování v budoucnosti. Když je odpověď kladná, je potřebné opět zvážit vyjmutí dítěte z rodiny.

■■ Když má dítě panický strach z návratu domů (ze školky, školy), vyjmutí z rodiny je nutné.

■■ Když pachatel násilí na dítěti odmítá odejít z domova, dítě se musí rodině odejmout.

■■ Závislost rodičů na alkoholu nebo drogách zvyšuje potřebu odejmutí dítěte.

■■ Závislost rodičů v minulosti bez přiznání si odpovědnosti za svůj stav zvyšuje potřebu odejmutí dítěte.

■■ Je třeba prověřit ochotu a schopnost rodičů spolupracovat, případně zjistit a prověřit plán „neabuzivního“ rodiče, jak chránit dítě před poškozením v budoucnosti. Když rodič není schopen navrhnout přijatelný plán na ochranu bezpečnosti dítěte, nebo není ochotný jej uskutečňovat, přichází v úvahu odejmutí dítěte.116 Akomodační syndrom Rozhodnutí o dalším osudu dítěte prochází řadou postupných kroků a jedním z nich je i vyslechnutí dítěte, které má často nenahraditelný význam, je však pro dítě dalším z traumatizujících zážitků. Dítě ohrožované známým pachatelem, tedy i rodičem, často v takové situaci klame, lže. Jde o součást vyrovnávání se s prožitým traumatem, tzv. akomodační syndrom, který má následující projevy: ■■ Utajování – dítě směřuje k utajení zážitků, které často pramení z pocitu provinění a zastrašování. Má strach, že mu nikdo neuvěří, bojí se veřejného odsouzení, ztráty náklonnosti blízkých.

■■ Bezbrannost – dítě se cítí bezbranné vůči pachateli. Ví, že by se mělo bránit, ale je přesvědčené, že se nemá na koho obrátit. Chabý odpor dítěte si vysvětluje pachatel jako souhlas s jeho jednáním.

■■ Bezvýchodnost – souvisí s bezbranností, dítě se začne samo považovat za zlé, protože strpělo aktivity pachatele, postupně si přivyká a vyrovnává se s tím obrannými mechanizmy. Například vytěsňuje 116 Tomka, Kasanová, 2010, s. 99–100.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182847

4

Etika pro zdravotně sociální pracovníky nepříjemné detaily z paměti (výpověď zní nevěrohodně, protože si neumí vybavit detaily). Konfliktní vzpomínky potlačuje do pozadí, aby minimalizovalo prožité trauma na základě disociace, až vznikne situace, kdy samo sebe přesvědčí, že se nic nestalo.

■■ Opožděné oznámení – oznámení se zpravidla objevuje jako reakce na jinou událost, například jiné konflikty v rodině, nebo provinění dítěte, za které je aktuálně potrestané (obvykle při sexuálním zneužívání).

■■ Odvolání obvinění – v průběhu vyšetřování dětská oběť často mění svou výpověď a odvolává svoje obvinění. Takovéto projevy jsou reakcemi na těžko snesitelné obavy dítěte z rozbití rodiny, že bude označeno za lháře, dostane se do dětského domova apod. Pokud dítěti není poskytnuta speciální pomoc, tak svoje tvrzení většinou odvolává. Tím zároveň potvrdí očekávání dospělých, že se nedá dítěti věřit.117 Rodina je místem, kde se dítě učí respektovat sociální normy a postupně si vytváří vlastní hodnotovou orientaci a hierarchii, která je pro jeho budoucí rozhodování důležitá. Pojem „hodnoty“ a jejich význam pro jedince i společnost by měli zdravotně sociální pracovníci dobře pochopit.

V řadě rodin existují vzorce chování, které se vracejí znovu a znovu. Nikoliv snad proto, že by se „dědily“, ale proto, že tvoří část rodinných tradic. Z dětí a vnuků mafiánů se mohou např. stát zločinci nikoli proto, že by byli svou podstatou špatnými lidmi, ale jednoduše proto, že příslušníci mafiánských rodin si právě takto počínají. Jedná se o něco, co se „dělá“. Je zde určitý kulturní vzorec chování.

Problémové chování Existuje několik definic problémového chování. První definice se používá často v odborné literatuře a jejím autorem je Eric Emerson.118 Ten tvrdí, že „problémové chování je takové chování, které se svou intenzitou, frekvencí nebo dobou trvání natolik odlišuje od běžné společenské 117 Tamtéž, 2010, s. 100–101.

118 Eric Emmerson, současný britský odborník zabývající se problémovým chováním. Působí ve výzkumném centru problémového chování: Centre for Disability Research (CeDR), Lancaster University, UK. Dostupné na WWW: <http://www. lancs.ac.uk/cedr/>.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182847