Janusz „Pojď s námi,“ navrhl Bruno. Janusz zavrtěl hlavou. Seděli společně u kuchyňského stolu v chalupě. „Tady zůstat nemůžeš, seberou tě Rusáci. Vláda žádá všechny polské vojáky, aby se přidali k odboji. Můžeme prchnout do Francie, peníze mám. Když se nám podaří dostat se do Budapešti, polský konzul nám zařídí cestu do Marseille, kde se můžeme připojit k Francouzům a Britům. Pojď s námi.“ O několik hodin dříve zvedl Bruno košík brambor, který stál pod oknem, a prohlásil se za kuchaře. Franek oškubal slepice a Janusz nanosil vodu ze studny. Teď po jídle si podávali zbyteček vodky v láhvi, již Bruno vytáhl z batohu. Oba vojáky zajímalo, co tady Janusz takhle sám pohledává, a vyptávali se tolik, až se přistihl, že jim říká pravdu, jen aby je umlčel. „Čokl!“ zvolal Franek, chechtal se a kuckal, plácal se do kolen a nakonec si odplivl. „Tvrdils, žes tam zakopal psa! Já věděl, že kecáš. Bylo mi to jasný, že jsi dezertér.“ „Nebyls tam,“ loupl po něm Janusz očima. „Rozhodl ses správně,“ ozval se Bruno. „Kdybys v tom vlaku býval zůstal, byl bys teď v zajateckém lágru. Ještě pořád se můžeš zapojit do boje. To je naše povinnost. My Poláci se za svoji svobodu vždycky bili.“ „Bojuj nebo zdrhni, tak jako tak chcípneš,“ procedil skrz zuby Franek. „Tak to teď chodí. Možná už ti na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182726
rameno usedl anděl smrti. Připadá mi to tak. Už brzy si tě povolá.“ Janusz si ho nevšímal. Seděli všichni tři pohodlně opření, oheň jim rozpaloval tváře a na stole poblikávala petrolejka. „Mně už je všechno jedno,“ říhl si Franek nahlas. „Jezme, pijme a povolme si opasky, nic lepšího neznám. Kdo ví, kdy se nám to zase po štěstí, co, Bruno?“ „Budeme bojovat za vlast a po návratu půjdeme ke mně domů do Toruně,“ prohlásil starší muž a jal se obírat slepičí skelet. „Řídil jsem mydlárnu a mám velký barák. Budeme pít polskou vodku, dokud ožralí neskončíme pod stolem. A až se probereme, pojedeme nanovo. Pokud teda ten můj dům někdo nevydrancuje… Letos v létě zločinnost ve městě drasticky vzrostla. Předpokládám, že ve Varšavě je to ještě horší…“ „Něco o tom psali v novinách,“ odpověděl Janusz. Hlava mu třeštila, v krku měl sucho a víčka ztěžklá únavou. „Zlodějům se válka zamlouvá,“ poznamenal Bruno, polkl posledních pár kapek vodky a nechal láhev vyklouznout z ruky na podlahu. „Všem zlodějíčkům: těm polským, Židům, Litevcům, Rusákům, Němcům i Slovákům… Všichni jsou v tom namočení. Nevěř novinám ty jejich báchorky o statečných spoluobčanech škodících Němcům. Jsou mezi námi zrádci a zločinci, co z téhle války už teď těží.“ „Nikdy jsem ve Francii nebyl,“ ozval se Franek, který si čistil nehty kapesním nožíkem. „Než jsem narukoval, nikdy jsem neopustil rodnou ves. Co ty, Januszi?“ „Já se musím vrátit do Varšavy,“ vydechl Janusz s pohledem upřeným do plamenů. „Musím najít svou ženu.“ „Jen si posluž.“ Franek máchl nožem ve vzduchu. „Varšava je tamhle tudy. Stačí sledovat německé tanky a děla. Rád jsem tě poznal, mrtvý muži.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182726
Bruno si otřel ruce do kalhot a prohodil: „To nejlepší, co můžeš udělat, je vypadnout z Polska. Celé náklaďáky plné mužů míří do Rumunska a Maďarska. Přidej se k nám, dokud ještě můžeš. Překročit hranice je pořád snadné, ale kdo ví, jak dlouho to vydrží.“ Janusz vstal. Neměl chuť v hovoru pokračovat. „Přinesu pár polínek,“ rozhodl. „Noc bude chladná.“ Vyšel ven a ostrý noční vzduch mu okamžitě pročistil hlavu. Odploužil se na opačnou stranu dvorku. Tady, pod bezhvězdnou oblohou, kde voněla vlhká tráva, dokázal sám sebe přesvědčit, že ti dva v chalupě jsou jen výplodem jeho představivosti. Zítra zmizí a bude to, jako by tu nikdy ani nebyli. A on pak půjde domů. Začal do náruče skládat dříví, když se na zápraží ozvaly kroky. Zarazil se a mžoural do temnoty, odkud vystoupil Bruno, páchnoucí po drůbežím tuku a kouři z ohniště. „Napadlo mě, že ti pomůžu. Ale to, co jsem předtím říkal… Myslím to vážně. Sám se s Frankem do Francie nedostanu. Potřebuju k ruce někoho, kdo má všech pět pohromadě. Tady zůstat nemůžeš. Ten kluk má pravdu, když tvrdí, že by tě všichni považovali za zběha…“ „Odřízli mě od jednotky.“ „A ty ses schoval tady. Na vlastní oči jsem viděl, jak s dezertéry nakládají. Nikdo nemá páru, co se to tu, do hajzlu, děje. Lidi se bojí a nevědí, komu věřit. Před pár dny jsem se stal svědkem popravy. Kluk v civilu, co měl na nohou vojenská bagančata. Sebral ho poručík. Vojsko mašírovalo kolem a ten magor ho postavil doprostřed silnice. Potom řekl, že zběhnutí je známka zbabělosti, a toho kluka zastřelil. Žádný vojenský soud, nic. Ten chlapec měl na nohou vojenské boty a k tomu civilní oblečení, a to stačilo. Jednotky jsou po celé zemi. Jestli tě tu najdou…“ Janusz zvedl polínko a položil si ho na hromádku v náručí. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182726