druhé.“ Zkoumavě se podíval na Jeffreyho. „Pak dělá, co se na− mane. Od zahradničiny po údržbu domu. Cokoli je třeba.“ „Stará se i o stoly?“ zeptal se Jeffrey, ačkoli tady byl dost čas− to na to, aby to věděl. „Jistě,“ odpověděl Pete. „Čistí stoly, uklízí podlahu, odnáší talíře.“ Vrhl po Jeffreym zkoumavým pohledem. „Proč?“ „Rutina,“ odpověděl Jeffrey. Pak se naklonil k Peteovi, potřásl mu rukou a řekl: „Děkujeme, Pete. Jestli budeme ještě něco potře− bovat, ozveme se.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182652
10 Lena měla na klíně položenou mapu a prstem sledovala cestu. „Tady zahni doleva,“ přikázala Bradovi. Brad poslechl a odbočil s hlídkovým vozidlem na Bakerovu ulici. Brad byl fajn, ale měl sklony brát všechno příliš doslova, tak− že když Lena na stanici prohlásila, že si potřebuje odskočit, a pak zamířila přesně opačným směrem, než byly dámské toalety, ne− zmohl se ani slovo. Na stanici bylo zvykem schovat Bradovi čas od času pochůzkářskou čepici. O Vánocích ji nasadili jednomu ze sobů před radnicí. Asi před měsícem ji Lena zahlédla pro změnu na hlavě sochy Roberta E. Leea před budovou střední školy. Nezastírala si, že Jeffrey ji dal do týmu s Bradem proto, aby ji udržel stranou od vyšetřování. Tipla si, že lidé na jejich seznamu budou buďto dávno po smrti, nebo těsně nad hrobem. „Další doprava,“ řekla a složila mapu. Zatímco byla Marla na toaletě, Lena se vkradla do její kanceláře a z jejího adresáře si opsala adresu Willa Harrise. Jeffrey byl právě na cestě za Petem a Lena chtěla Willa Harrise zmáčknout dřív, než se k tomu dosta− ne on. „Tady to je,“ řekla a pokynula Bradovi, aby zastavil. „Tady to můžeš odstavit.“ Brad zpomalil a prsty si položil na ústa. „Jaké to má být číslo?“ „Čtyři sta třicet jedna,“ odpověděla a v tom okamžiku si všim− la schránky s tímto číslem. Odepnula si bezpečnostní pás, a než stihlo auto zastavit, otevřela dveře. Než se Brad vzpamatoval a doběhl ji, už si to šinula k domu. „Co to děláš?“ hopsal vedle ní jako pejsek. „Leno!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182652
Zastavila se a vsunula si ruku do kapsy u kalhot. „Poslouchej, Brade, buď tak hodný a vrať se do auta.“ Měla o dva stupně vyšší hodnost. Za normálních okolností by musel její rozkaz bez diskusí uposlechnout. Něco podobného ho asi napadlo, protože vzdoro− vitě zavrtěl hlavou. „Tady bydlí Will Harris, viď?“ zeptal se. Lena se k němu otočila zády a rázně vykročila k domu. Byl to skromný domek, podle velikosti tak dva pokoje se so− ciálním zařízením. Dřevěné obložení domu svítilo čerstvým bílým nátěrem a trávník byl pečlivě přistřižený. Při pohledu na všudy− přítomnou péči znejistěla. Nedovedla si představit, že člověk byd− lící v takovém domě by dokázal někoho zabít. Zaklepala na dveře se síťkou proti hmyzu. Uvnitř bylo slyšet televizi a nepatrný pohyb. Přes síťovinu na okně viděla muže, jak se s námahou zvedá ze židle. Měl na sobě bílé tílko a světlé pyža− mové kalhoty. Na tváři měl překvapený výraz. Na rozdíl od mnoha místních obyvatel, Lena do bistra příliš často nezavítala. Jako by to místo považovala za určité sestřino te− ritorium, do kterého nechtěla zasahovat. S Willem Harrisem se ni− kdy předtím nepotkala. Představovala si ho mladšího. Hrozivěj− šího. Will Harris byl stařec. Když se dobelhal ke dveřím a spatřil Lenu, údivem otevřel ústa. Ani jeden z nich chvíli nepromluvil. „Vy musíte bejt její sest− ra,“ vypravil ze sebe nakonec Will. Lena od něj nemohla odtrhnout pohled. Intuice jí říkala, že Will Harris její sestru nezabil. Nebylo však vyloučeno, že ví, kdo to udělal. „Ano, pane. Mohla bych na chvíli dál?“ zeptala se. Panty dveří zaskřípěly a Will ustoupil, aby mohla vejít. „Nevšímejte si, jak vypadám,“ ukázal na své pyžamo. „Neče− kal jsem, že někdo přijde.“ „Neomlouvejte se,“ Lena se rozhlédla po malé místnosti. Byla to kuchyň spojená s obývacím pokojem. Obě části byly od sebe odděleny pohovkou. Po levé straně se vcházelo do čtvercové chodbičky, skrze kterou Lena viděla do koupelny. Tipla si, že tudy se jde asi i do ložnice. Stejně jako venku, i uvnitř panoval 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182652