Až na to, že já tu pak musím zůstat na noc a žít v tom dvacet čtyři hodin denně. Clare cestou na kliniku nic neříká, jen tajuplně šeptá do mo bilu „Budu v bance v jedenáct. Ne, nemá o tom nejmenší tušení,“ a rozčiluje se kvůli husté dopravě. Nechápu, proč tam s námi jela. Doktor se jako obvykle zdržel na operačním sále. Clare pře chází po čekárně neuroticky sem a tam a já se snažím uklidnit Poppy, která je neobvykle plačtivá a nenaložená. Xan měl asi pravdu, nejspíš jí rostou zuby. Kdyby tu nebyla Clare, tak bych to udělala jako jindy a namočila jí dudlík do sáčku s cukrem. Tako vého mlsouna jsem ještě nezažila. Konečně nás pozvou do chladné vyšetřovny, kde dvojčata svlékneme do plenek, aby je mohli zvážit, změřit a všelijak je prohmatat. Nakonec jim děsně hubená sestra s našpulenými rty sundá plenky a strčí jim do zadečků teploměry. Není divu, že obě děti projeví svůj nesouhlas brekem. „Jsou nějací přecitlivělí,“ pronese opovržlivě. „Však si zkuste, jak by vám bylo příjemné, kdybyste měla něco zastrčené v pozadí,“ řeknu polohlasem. „Áá, vidím, že už máte, tak to pardon.“ Clare se snaží potlačit úsměv. Vzápětí do místnosti lehkým krokem vejde vysportovaný, hladce oholený asi padesátiletý lékař. „Báječné plíce!“ haleká přes jejich pláč. „Dobrá práce, ma minko.“ „Děkuji,“ řekne Clare nejistě. „Tak co, už jsme odstavení? Jíme tuhou stravu?“ Mluví na Clare, ta se ale bezmocně obrací na mě. „Začali jsme je odstavovat asi před týdnem,“ řeknu. „Většinu věcí už jí, ale ráno a večer před spaním dostávají ještě mléko.“ „Kolik plenek mají na den?“ Znovu se podívá na Clare. A ta se znovu podívá na mě. „Řekla bych, že každý asi tak šest.“ „Spí celou noc v kuse?“ „Ano,“ odpovídám. Připadám si jako asistentka břichomluv ce. „Rowan se už zbavil těch kolik, co míval.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182649