představení v Divadle Na zábradlí, lístky nám sehnal Grossman. Pro Přemka byl autoritou už od svých kritických začátků, nikoho nepovažoval za větší. Pomýšlel na výbor z Grossmana, začalo se už něco podnikat, Přemek pracoval na návrhu titulů. Komické bylo, že přesně totéž, abych sestavila sborník Grossmanových prací, mi navrhl „můj“ autor Kypr, jezdil za Grossmanem do Chebu a děsil ho jeho alkoholismus, stejně jako fakt, že Grossman začíná být znám spíš jako divadelní režisér. Jenže k takové práci jsem se opravdu povolaná necítila. Režijní Grossmanovy činnosti si Přemek zvlášť necenil, viděli jsme jeho Maryšu, ale velký účinek na nás neměla. Mně se v té době pozoruhodnou osobností zdála Linhartová, s Přemkem jsme měli společný názor, že ženské v umění moc děr do světa neudělaly, milá každá výjimka, ovšem nejmilejší Němcová. Jenže jestli ženská udrží pohromadě rodinu, říkala jsem si lehkovážně, aniž bych problém příliš analyzovala, dá někomu – svému dítěti – zakusit, že jeho existence na světě je žádoucí a vždycky bude – je to míň než Noční hlídka? Asi je. Největší skvosty umění, a hned se mi vynoří Michelangelův Mojžíš, stojí nad lidskými osudy celé věky. Havla jsme obdivovali nejen kvůli Zahradní slavnosti. Ne že by neměl své slabé stránky, Přemek mi opakoval Mandlerův výrok, že když Havla někdo pochválí, není s ním čtrnáct dní k vydržení. Ale Mandler sám myslím vládl Havlem docela obratně. V srpnu 1968 se u mikrofonů různých rádiových stanic (jedna z nich měla kuriózní název Mesto obilia) vystřídal kdekdo, politici, herci, režiséři, umělci i prostí lidé. Uhde vystoupil emotivně: oběťmi okupantů jsou i děti. Lidi z ulice mluvili trefně, nekompromisně, nebojácně, s osvědčeným humorem. Nikdy nezapomenu na Havlův projev. Rozpoznal, a budoucnost mu dala plně zapravdu, hlavní problém, na který v euforii nepomyslel nikdo: hrozbu kolaborantství. Ať nikdo nevydává své posty, říkal už v první dny, nedává moc 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182648