„To je zase ta bláznivá street party anarchistů,“ zareagoval po chvíli předseda. „Zase tam huláká ta lůza. Už aby s nimi někdo zatočil!“ „Však až to ve volbách vyhrajeme, šlápneme jim na kuří oko! To vám můžu slíbit,“ se vší rozhodností prohlásil ředitel Babinský, aby všichni zřetelně věděli, jaký je jeho stranický program. Dívali se pak ještě chvíli oknem na hlučný dav na ulici, pak znechuceně odstoupili, zabouchli okno a pokračovali v jednání. Grin stál ve výklenku jednoho domu, jak bylo jeho zvykem. Nikdy se netlačil do popředí, vždy vyrážel až ze zálohy a byl často úspěšný. Nyní tu stál, čekal až k němu dojde hlučný průvod a vyhlížel příležitost pro svou práci. Po ulici se valil dav lidí s muzikou a transparenty. Nadšeně volali hesla, tloukli na bubny, pískali na píšťaly a vřeštěli na trubky. Grin četl transparent, který nesli dva výrostci. Stálo na něm: KAŽDÝ ANARCHISTA BIČ NA VLÁDU CHYSTÁ Lidé volali: „Pryč s vládou!“ A jiní zase: „Chceme práci a chleba!“ Hned za nimi řval vousatý mladík „Nechceme už šlapat do psích výkalů!“ Hubená holčička prosila: „Mějme rádi zvířata, nebuďme xenofobní!“ Tlustý kluk tloukl na plecháč a nad ním nesli nápis: DOKTOŘI JSOU NAŠI HROBAŘI „Doktoři – hrobaři,“ skandoval dav Nu, byl to parádní rámus, křik a mumraj, že Grin nevěděl, má li se smát nebo se přidat k hulákání. Ti lidé mu byli sympatičtí, protože i on patřil k nespokojencům. Pojednou se dav zastavil a začal sborově hučet. „HU - U ! HU - U ! HU - ÚÚ!“ A znovu: „HU - U ! HU -U ! HU - ÚÚ!“ Z protější ulice vyrazila jízdní policie a současně z boční se hrnuli policajti se štíty a černými pendreky. Dav zesílil hukot a řev. Bylo slyšet
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182630
bouchání petard a kvílení, jak se lidé tiskli k sobě a uhýbali na chodník. Zapraskalo sklo a bortily se výlohy. Policejní tlampač vyzýval: „Ro – zej – dě - tese!“ Zazněly výstřely a vyšlehl oheň. Grin zahlédl, jak z houfu vyběhli dva mladíci, zkrvaveni na rukách a po tváři. Za nimi běželo děvče, pronásledované ostrými hochy v kuklách. Když doběhlo až ke Grinovi, natáhl ruku a stáhl ji k sobě. Táhl ji za sebou na svou únikovou stezku. Proběhli dvorem restaurace, přeskočili plot a vběhli mezi štosy fošen v nádvorním skladu dřeva. Zahnuli vpravo kolem veřejné prádelny do podchodu a ztratili se v úzkých uličkách. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Grin otázkou odposlechnutou z dobových amerických seriálů. „Dobrý,“ odpověděla stručně dívka, protože na víc neměla dech. Pak ale mluvili o všem možném. Grin ji prozradil svou přezdívku a ona mu řekla, že se jmenuje Soňa, ale protože je hodně výřečná, říkají ji v partě Lie, to je něco jako lhářka. „A co děláš?“ zeptala se Lie přímo. Grin ji odpověděl bez vytáček. „Jsem zloděj“ Nebyla vůbec překvapena. Pohotově mu oznámila, že ho bude potřebovat. Když se za několik dnů sešli, uložila mu úkol, který byl pro něho jako ušitý. Splnil ho během jednoho víkendu, protože chtěl dokázat, jak je obratným ve svém oboru. Večer Nosáč vyhledal Grina. Nebyl spokojen, že úkol, který mu zadal, není dosud splněn. Tvářil se moc ošklivě. Grin požadoval dva dny a že vše dožene. „Dobře,“ souhlasil s přemáháním Nosáč. „Pozítří na to spolu vyrazíme.“ 3.událost Barča se usadila na malé vyhřáté skalce, natáhla před sebe nohy a vykasala si vysoko sukni, aby se sluneční paprsky mohly pomazlit s jejím útlým klínem. Neseděla dlouho, když spatřila neobvykle velkou zelenou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182630
ještěrku. Chvíli pozorovala její trhavé pobíhání, až se zvedla a opatrně se k ní přiblížila, aby si ji prohlédla z větší blízkosti. Ještěrka šup! a zajela pod velký, z jedné strany omechovatělý kámen. Byl to viklan. Když se ho Barča dotkla, pohnul se, až se lekla, aby se na ni neskutálel. Postavila se nad něj a v honbě za ještěrkou do něho silně zatlačila. Balvan se naklonil a na štěrkovém podloží popojel po svahu. Pod ním se nečekaně objevila skalní puklina, vedoucí šikmo do stráně. Barča byla tím objevem překvapena. Chvíli si prasklinu prohlížela, a protože neznámé věci ji lákaly ze všeho nejvíce, opatrně do ní vstoupila. Barča byla dívka trochu zvláštní. Zdolala již sice pětadvacítku, ale o kluka dosud nezavadila. Ne proto, že by nebyla dost inteligentní, ale možná spíše i proto. A také pro svou vizáž. V těle byla hubená, ve tváři kostnatá a se značným předkusem horní čelisti. Neměla tušení, že její předkové tyto znaky v sobě nosili již několik stovek generací. Kluci se jí vyhýbali, protože se báli, aby je při líbání vystouplými zuby nepokousala. Moc často si to tak mezi sebou s chechtotem povídali, až vzniklo jakési všeobecné povědomí s neprorazitelnou skořápkou, za níž se nikdo v celém okolí neodvážil. V City Bank platila za svědomitou úřednici, ale ani tady nenašla nikoho, kdo by s ní navázal styk víc než pracovní. Možná také proto, že hned po skončení povinné pracovní doby odjížděla do vsi Rakovice, kde žila u své babičky. A tak od jara do zimy její obvyklou odpolední zábavou bylo toulání se přírodou. Nejraději chodila na stráně Jindřína, když se, právě jako dnes,oblékl do nádherného barevného šatu babího léta. Tady na západní skalce, v blízkosti osamělé chatky, jejíhož majitele nikdy nezahlédla, dlela nejčastěji. Vstoupila na začátek pukliny, a když si její oči přivykly šeru, postupovala kupředu. Nedokázala uvážit, zda má tak dobrý zrak, nebo zda skála ji sama osvětluje cestu svým fosforeskujícím svitem. Bez obav se sunula krok za krokem vpřed, aniž pomyslela na možné důsledky svého vpádu do nebezpečného prostředí. Zvídavost, nebojácnost a risk byly problematické rysy její povahy. Proto bez pocitu strachu, hnána touhou po dobrodružství, prošla až do míst, kde skalní stěny se změnily na cosi neočekávaného.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182630