Finance po krizi
Ve světě před Keynesem bývaly mnohem nižší daně. Na druhé straně existovaly mnohem vyšší celní bariéry, protože cla tvořila důležitější pilíř příjmů státních rozpočtů, než je tomu nyní. Typická ekonomika druhé poloviny 19. století se sice těšila vysokému stupni ekonomické svobody, ale hospodářský růst byl poměrně často narušován finančními a hospodářskými krizemi. Jejich hlavní příčinou byl zlatý standard. Během druhé poloviny 19. století byly měny všech vyspělých zemí vázány na drahé kovy. Každá vydaná měnová jednotka – dolar, libra, frank či rakouský zlatý – byla definována zlatým nebo stříbrným obsahem. Protože zásoby zlata a stříbra tehdy nebyly ovlivňovány objevy velkých nalezišť, vyznačovalo se období zhruba od roku 1860 do roku 1900 pozoruhodnou cenovou stabilitou či spíše postupným poklesem cen. Lze přitom doložit, že výkyvy cenové hladiny neměly naprosto žádnou korelaci s hospodářskou aktivitou. Aby bylo možné udržet zlatou paritu a stabilitu měnových kurzů, systém vyžadoval dodržování přísných „pravidel hry“. Mezi ně v první řadě patřil již zmíněný závazek směňovat měnu za zlato. Mezinárodní zlatý standard byl založen na automatickém vyrovnávacím mechanismu, který vyžadoval volný tok zlata napříč hranicemi. Měnová politika centrálních bank se řídila téměř výhradně potřebami zlatého standardu: když bylo zapotřebí posílit přítok zlata, zvýšila centrální banka sazby a naopak. V případě deficitu platební bilance pravidla hry vyžadovala umožnit odtok zlata ze země, aby cenová hladina v poměru k cenovým hladinám hlavních obchodních partnerů poklesla na úroveň odpovídající kurzové paritě. Před Keynesem měla měnová stabilita absolutní prioritu. Projevilo se to například v éře ministra financí Aloise Rašína, který se nerozpakoval vyvolat začátkem dvacátých let hospodářskou krizi za účelem posílení a stabilizace měny. Jeho britský kolega Winston Churchill učinil ve stejné době totéž – rovněž s drastickými důsledky na růst a zaměstnanost.
Proč zlatý standard není řešením Zastavme se na chvíle u zlatého standardu. Tento měnový režim má stále své zastánce. V dobách kolem finančních krizí obvykle roste cena zlata i jeho popularita jakožto měnového základu. Zlatý standard fakticky znamená slib vlády, že bude udržovat stabilní kurz měny vůči určité hmotnosti zlata. Pokud je tento slib dodržován, zlatý standard může dlouhodobě přispět ke snížení inflace. To je jeho hlavní a také jediná výhoda. Dále následují už jen nevýhody: 1. Jako každý slib vlády, i zlatý standard je možné porušit. To se také mnohokrát v historii dělo, hlavně během válečných období. Každé toto porušení znamenalo vysokou inflaci. 2. Po válce obvykle následovala deflace – v důsledku snahy vlády nastolit předválečnou cenovou hladinu. Každá deflace měla vždy drtivé dopady na hospodářský růst a zaměstnanost. Snaha státu o udržení dlouhodobě neudržitelného měla za následek značné ekonomické ztráty a četné lidské tragédie. To byl i příklad československé deflace z let 1919–1921. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182580
Tradiční rozpočtová politika: nesmrtelný Keynes
3. Zlatý standard tedy není přirozeným měnovým systémem, který by spontánně vyplýval z tržního řádu: jde jen o další z mnoha státních regulací. Nota bene se jedná o státní regulaci velmi nepřirozenou a protitržní, na což příznivci zlatého standardu rádi zapomínají. 4. V rámci zlatého standardu je objem peněz v ekonomice dán víceméně náhodnými objevy zlatých nalezišť. Měnová politika – lze-li kombinaci náhodných externích šoků takto nazvat – není anticyklická, ale náhodná. 5. Během normálních období míru bez krizí funguje mezinárodní zlatý standard na bázi vyrovnávání deficitů obchodní bilance odtokem zlata ze země (a naopak, přebytek obchodu se vyrovnává přítokem zlata), což je známo jako Cantillon-Millův mechanismus. Tento mechanismus sice teoreticky vede k automatickému nastolení rovnováhy bez nutnosti zásahů vlád nebo centrálních bank, ve skutečnosti však motivuje vlády k zavádění cel, tarifů a jiných obchodních bariér. Žádná vláda v historii totiž neviděla ráda, když jí zlato odtékalo ze země pryč! Teprve po odstranění zlatého standardu bylo možné nastolit takovou míru svobody mezinárodního obchodu, jak ji známe dnes. 6. V obdobích bankovních krizí roste poptávka po hotových penězích v podobě kovu, to automaticky znamená růst úrokových sazeb, což jen zhoršuje průběh krize. Zlatý standard je v krizových dobách extrémně procyklickým faktorem. 7. Kritici moderních centrálních bank jim dávají za vinu, že nadměrně expanzivní měnové politiky vedly v řadě zemí k finanční krizi. To je pravda a kritika centrálních bank je oprávněná. Nesmíme ale zapomínat, že k podobným krizím (a ještě mnohem horším) docházelo i během fungování klasického zlatého standardu. Příkladem může být finanční krize roku 1873, která začala v Německu a Rakousku. Krizi předcházelo období obrovské měnové expanze způsobené placením francouzských reparací ve výši 5 miliard zlatých franků po prohrané válce roku 1871. V řadě ohledů nese krize z roku 1873 shodné rysy s finanční krizí v letech 2007–2008 (a následnou recesí v roce 2009). Je pravda, že zlato jako měnový kov má tradici. Mezinárodní finanční systém byl od druhé poloviny 19. století s výjimkou válečných období vázán na zlato. Vláda se zavázala k povinnosti směňovat bankovky za zlato v přesně stanoveném a stálém poměru. Například americký dolar byl směnitelný za zlato v poměru 20,67 dolaru za unci od roku 1834 do roku 1934. Pokud se takto chovaly všechny vlády, byla mezinárodní konvertibilita zajištěna. Uspořádání světa po druhé světové válce v zásadě zachovalo tyto principy. Jedinou inovací bylo to, že světové měny nebyly vázány přímo na zlato, nýbrž na dolar, který si jako jediná měna podržel přímou vazbu na zlato v poměru 35 dolarů za unci. Toto uspořádání vešlo do historie jako brettonwoodský systém. Mezitím brettonwoodský systém postupně spěl ke svému zániku. Během padesátých a šedesátých let se západoevropské země a Japonsko vzpamatovaly z válečné katastrofy a jejich ekonomiky rostly rychleji než americká ekonomika. To se projevilo na setrvale záporné platební bilanci USA, což vedlo k dlouhodobému odlivu zlatých rezerv. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182580
Finance po krizi
Koncem šedesátých let vznikly závažné pochybnosti o schopnosti Spojených států směňovat dolar za zlato ve stále stejném poměru 35 dolarů za unci. Přesně řečeno nešlo o pochybnosti, nýbrž o jistotu: při růstu měnové zásoby v americké ekonomice a poklesu zlatých rezerv bylo jasné, že zlatá parita je již dlouho fikcí. Často se nepřesně uvádí, že zlatý standard zrušil prezident Nixon. Ve skutečnosti Nixonův krok pouze potvrdil skutečný stav: zlatý standard se rozpadl působením tržních sil. Jeho formální zrušení nebylo důsledkem úmyslného rozhodnutí či spiknutí. Šlo pouze o uznání faktického stavu věcí. Od roku 1973 je tedy zlato již jen jednou z mnoha komodit. Zlatý standard patří navždy minulosti, neboť systém, kdy mezinárodní měnové kurzy jsou připoutány k jedné komoditě, nemůže v nynější době fungovat. Aby bylo možné hypoteticky znovu přijmout zlatý standard, vlády by se musely vzdát měnových a fiskálních politik. Znamenalo by to obětovat stabilitu reálné ekonomiky ve prospěch stability měnových kurzů. To žádná rozumná vláda neudělá, protože výkyvy měnových kurzů jsou mnohem menší zlo než výkyvy reálné ekonomiky.
Podíl zlatého standardu na bolševizaci ČSSD Zlatý standard přispěl ke vzniku mnoha krizí. Některé byly dokonce vyvolány záměrně. Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně, ale je to tak. Již zmíněná československá deflace během let 1919–1921 byla krizí uměle vyvolanou, jejímž cílem bylo snížit cenovou hladinu a přiblížit se tak předválečnému kurzu koruny ku zlatu. Před první světovou válkou měla rakouská koruna pevný kurz: 1 kg zlata odpovídal 3 280 korunám. Jedna koruna tedy obnášela přesně 0,30487805 g zlata. (Snadno si tedy přepočteme, že kdyby se tento kurz udržel až do současnosti, odpovídala by hypotetická zlatá koruna dnešním 166,70 Kč – vypočteno podle kurzu zlata ke dni 30. 6. 2009.) Během války však v důsledku rozpočtových výdajů a nekrytého zadlužování vzrostl objem peněz v ekonomice zhruba desetkrát. Výsledkem byla pochopitelně inflace a ztráta zlatého krytí. Ministr financí Alois Rašín se pokusil obnovit zlaté krytí a alespoň se přiblížit předválečnému kurzu. Znalec hospodářských poměrů první republiky, profesor František Vencovský, v roce 2005 na semináři Centra pro politiku a ekonomiku uvedl: „Deflační koncepce metodou peněžní restrikce se nepodařila. Ale Rašín a jeho nástupci se deflační myšlenky – zhodnocovat československou korunu – nevzdali. Zvolila se jiná metoda: působit na snižování vnitřní cenové hladiny přes kurz koruny – působit devizovými intervencemi na zvyšování tržního kurzu koruny (sledoval se denně kurz na burze v Curychu) – přijaly se i drahé zahraniční úvěry od Velké Británie a USA. A tato deflační politika se setkala s mimořádným úspěchem – z hlediska vývoje kupní síly koruny na domácím trhu. Byla to tato proslulá československá deflační politika z první poloviny dvacátých let, ale jako každá deflační politika vedla k propadu exportu, výroby, krachům bank atd. a byla vládou v dubnu 1925 odvolána.“ Rašín býval v pozdější době vychvalován jako moudrý hospodář, ba dokonce vizionář, který předvídavě založil tradici silné neinflační měny. Kdyby ale Rašín byl skutečně tak moudrý, jak hlásá jeho mýtus, věděl by, že uměle vyvolaná hospodářská recese je příliš 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182580