„Ale zdá se mi, že nemluvíte pravdu, vlastně neříkáte všechno, že něco skrýváte, jako byste nosil masku.“ „Skrýváš se,“ vytkla mu žena. Měla pravdu. „Zapíráš se před bohem i lidmi.“ Do kostela přestal pravidelně docházet, už nechtěl, aby mu kdokoli četl v srdci. A ona měla pravdu, schovával se, zvykl si ukrývat duši… Zvykl jsem si skrývat se před lidmi, nesdílet se s nimi, ani při zpovědi ve svazu mládeže, ani v kostelní kadibudce jsem neříkal celou pravdu, přiznával svým kamarádům ze stolní společnosti, spolužákům ze střední školy. Nepřekvapilo je to, ale to všichni, Petře, přitakávali mu. Samozřejmě, i oni žili dvojí život a měli dvojí metr na všechno, tak proč by právě on měl být mezi nimi výjimkou. Ale on měl ještě něco, někdy unikal do cizího, tajemného a přede všemi utajovaného světa a ten nesdílený a nesdělitelný svět byl v jeho hlavě a v tom světě nebylo místo pro boha, protože tam bylo jediné slovo: Tatrman, a tohle slovo se stalo tělem a přebývalo na zemi, ale nikdo o tom nevěděl. „Chtěl bych věřit, ale už nemohu.“ „A kde potom zůstal bůh, co s ním bude?“ Ptala se ho jeho žena. Na to ale neměl odpověď. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182422