„Ale zdá se mi, že nemluvíte pravdu, vlastně neříkáte všechno, že něco skrýváte, jako byste nosil masku.“ „Skrýváš se,“ vytkla mu žena. Měla pravdu. „Zapíráš se před bohem i lidmi.“ Do kostela přestal pravidelně docházet, už nechtěl, aby mu kdokoli četl v srdci. A ona měla pravdu, schovával se, zvykl si ukrývat duši… Zvykl jsem si skrývat se před lidmi, nesdílet se s nimi, ani při zpovědi ve svazu mládeže, ani v kostelní kadibudce jsem neříkal celou pravdu, přiznával svým kamarádům ze stolní společnosti, spolužákům ze střední školy. Nepřekvapilo je to, ale to všichni, Petře, přitakávali mu. Samozřejmě, i oni žili dvojí život a měli dvojí metr na všechno, tak proč by právě on měl být mezi nimi výjimkou. Ale on měl ještě něco, někdy unikal do cizího, tajemného a přede všemi utajovaného světa a ten nesdílený a nesdělitelný svět byl v jeho hlavě a v tom světě nebylo místo pro boha, protože tam bylo jediné slovo: Tatrman, a tohle slovo se stalo tělem a přebývalo na zemi, ale nikdo o tom nevěděl. „Chtěl bych věřit, ale už nemohu.“ „A kde potom zůstal bůh, co s ním bude?“ Ptala se ho jeho žena. Na to ale neměl odpověď. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182422
„Nevím, kde je bůh, bůh nemá adresu, není ani v telefonním seznamu.“ „Nerouhej se!“ „Tak už mi dej s tou kostelní veteší svatý pokoj.“ „Nejsi přepracovaný?“ Starala se. „Měl by sis vzít volno.“ Stárla a ztloustla, vadilo mu to, ale nemyslel na to, vyměním manželku za uhlí, značka metrák za metrák, vtipkoval před kolegy od soudu, zpočátku mu to vadilo, ale pak si na to zvykl, prostě se tím přestal zabývat, i on byl tlustý, ale to nevadilo, chlap má být tlustý, má mít fousy a má smrdět, vykládal kamarádům ze své stolní společnosti. Je to požitkář, rád si dopřeje, ostatně nikdy nebyl štíhlý, říkali o něm, a na základní škole prý neudělal ani obyčejný kotoul ani na trojku. Ale politické kozelce metat mohl, no ne, hádal se Čulík, zatímco on byl pryč, byl na záchodě. „Víte, že si Tatrman na záchodě umývá ruce předtím, než se vymočí?“ „A potom?“ „Potom už ne.“ Neviděl rád, když se smáli, když byl pryč, cítil se, jako kdyby se mu za zády vysmívali, jako by si z něho dělali blázny… Požívačné prase, šklebili se mu potají mladí kolegové od soudu. Ale ti mají nejméně co mluvit, zlobil se, když seděl s předsedou 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182422
městského soudu na obědě v luxusní restauraci. Mladí křižáci dobývají svět, pohrdají cizími bohy, jako kdyby ti jejich byli lepší, tvrdí, že mají ideály, ale ve skutečnosti chtějí ropu, plyn, diamanty, zlato a platinu, aby si mohli kupovat stále nové a novější mobilní telefony, ať si chtějí, ale ať drží hubu. „Nesuďte je přísně, pane kolego.“ Zdálo se, že obtížnou a bolestivou fázi vlastního růstu a lámání páteře má za sebou, měl teplé místečko u městského soudu, koryto, říkali bývalí spolužáci, zdálo se, že ho čeká nudný domácí život s obvyklými stereo typy, šokující věci se odehrávaly jen někdy a jen v jeho hlavě, ale potom přišel opravdový šok, všechno, co věděl o nutnosti a nahodilosti a uměl včas a správně papouškovat v obvyklých a oblíbených frázích, co se naučil o společenských zákonech pohybu a o životě s lidmi, bylo v troskách. Na tohle ho na školeních nepřipravili a kostelní morality odmítal jako málo praktická pravidla, víra zeslábla, tlak státostrany, který ji hrstce lidí dlouho posiloval, zmizel a víra se v konzumní společnosti rozplizla, rozlila se jako kapka vody v louži vody, až skoro zmizela, splynula s masou. Kdekdo byl najednou věřící, ale to neznamenalo, že víra byla silnější, když na Letenské pláni někde hluboko v sobě hledal nebo jen opakoval slova: 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182422