Leonard Cohen: Pozoruhodný život písní, o které nenávratně přišel. Během práce na albu Johnston Cohenovi navrhl, aby si promluvil s Marty Machatem, který byl v té době Johnstonovým právníkem a kromě toho vycházející hvězdou v hudebním byznysu; byl mimořádně zkušený zejména v oblasti sjednávání smluv mezi nahrávacími společnostmi a jejich těžce diskriminovanými producenty na plný úvazek, jako byl Johnston, kteří i přes veškerou slávu a prodejní úspěch umělců, jejichž práci tak výrazně pomáhali realizovat, nedostávali víc než jenom základní mzdu.* Byl to očividný nesmysl. Johnston mohl třeba s maximálním nasazením realizovat desku Johnnyho Cashe, která pak vydělala miliony, ale přesto dostal jenom svůj obvyklý týdenní plat. Na Johnstonův bankovní účet nemělo vůbec žádný vliv, jestli vyprodukoval hit nebo úplný propadák, Johnnyho Cashe, Cohena, Simona a Garfunkela, nebo nějaký z prodejního hlediska bezvýznamný umělecký projekt. „Za Dylanovo album Highway 61 Revisited a píseň The Sound of Silence Simona a Garfunkela jsem dostal tři tisíce dolarů,“ vzpomínal producent hořce. „Za jejich třetí album Parsley, Sage, Rosemary and Thyme a za Dylanovo dvojdeskové album Blonde on Blonde šest tisíc. Za takovouhle báječnou muziku? K čertu s tím.“ Marty Machat Johnstona zastupoval a organizoval jeho konečnou proměnu z pouhého řadového zaměstnance Columbie v nezávislého producenta na volné noze, který pracuje pro toho, kdo zaplatí nejvíc. „Můj otec poslal Columbii k šípku,“ vzpomíná Steven Machat, Martyho prostořeký syn. „V každém případě Bob nakonec představil Leonarda mému otci, protože Leonard se myslím potřeboval vyvléct z nějakých smluvních závazků… Chtěl se rozloučit se svou tehdejší manažerkou, což byla Mary Martinová.“ Marty Machat byl Cohenem okamžitě okouzlen – zamiloval si ho, chtělo by se říct. „Můj otec si do Leonarda promítal vlastní představy,“ tvrdí Steven Machat. „Promítal si do něj svou vizi toho, kým chtěl, aby se Leonard stal. Leonard mu řekl, že je buddhista. Otec z toho byl úplně paf.“ Od té chvíle byl oficiálně Cohenovým manažerem. Jak Cohen konečně začal vydělávat víc peněz, choval se v obchodních záležitostech čím dál praktičtěji. Už když vyrůstal, obdivoval přístup své rodiny k obchodu a k vedení rodinné firmy, a stejně tak na něj zapůsobila podnikatelská smělost Martyho Machata a choval k němu plnou důvěru. I přes chyby, kterých se v minulosti dopustil, se mu teď finančně dařilo lépe než kdykoliv předtím. Do června 1969 se podle odhadů prodalo 92 000 výtisků Vybraných básní z let 1956–1968 a přibližně 300 000 jeho desek, * George Martin, producent Beatles, byl v Evropě v naprosto stejné situaci.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182348
Zakouřený život a jen ve Spojených státech se jich dosud prodávalo kolem tří tisíc kopií za týden. To byla velmi slušná, i když nijak ohromující čísla, a spolu s autorskými honoráři za vlastní provedení i za coververze jeho písní – kromě těch, včetně Suzanne, na něž práva pořád ještě vlastnil Jeff Chase – to dělalo příjem zaručující pohodlný a bezstarostný život. „Moje plány,“ nechal se slyšet v onom roce, „zahrnovaly všechno možné od vydělávání na živobytí až po ty nejsmělejší a nejarogantnější ambice v oblasti duchovního hledání.“ Odhlédnuto od finančních úspěchů znamenal rok 1969 v životě Leonarda Cohena další významný mezník i v mnohém dalším smyslu. V tom roce se na svatbě přátel v Los Angeles setkal s Kyozanem Joshu Sasaki Roshim, neobyčejně impozantním, drobounkým, holohlavým japonským učitelem rinzai zenu, který se od toho dne stal jedním z nejdůležitějších, nejvlivnějších a nejrespektovanějších lidí v Cohenově životě. Roshi byl a je Cohenovým společníkem na celoživotní pouti, upřednostňovaným před kteroukoliv milenkou nebo kolegou z hudební branže; byl jeho osobní rádce, mudrc, vizionář a guru, s nímž Cohen s radostí vypil nejednu sklenku. Roshi se narodil 1. dubna 1907, v roce 1962 přišel do Spojených států a nedaleko Mount Baldy v Kalifornii založil zenové centrum Mount Baldy Zen Centre, v němž byl opatem. Centrum v Mount Baldy mělo rovněž sehrát významnou úlohu v Cohenově životě a jeho osobní mytologii. Roshi se stal mnichem ve věku třinácti let, pod vedením učitele a mistra Jotena Soko Miury. (Cohenovi trvalo dalších třicet let, než pod Roshiho vedením dosáhl stejné úrovně.) Dokonce už v době, kdy se Cohen se svým mistrem poprvé setkal, byl Roshi na cestě stát se jedním z nejvlivnějších učitelů zen-buddhismu ve Spojených státech. U tak očividného žida, jako byl Cohen, bylo jeho přátelství s Roshim mnohými považováno za konverzi k buddhismu, ale důvody jeho zájmu byly daleko prostší a v jistém smyslu hlubší. Cohen se ve skutečnosti zamiloval. „Nehledal jsem nové náboženství. To moje mi dokonale vyhovovalo,“ vysvětloval Cohen téměř omluvně. „Četl jsem Freuda a jeho řešení mě nijak zvlášť neoslovilo. A pak jsem potkal člověka, o němž jsem nikdy předtím neslyšel, a nevěděl jsem, jaké zastává názory a jaký je jeho výklad vesmíru a reality, ale okamžitě jsem si všiml, že žije v míru s ostatními i sám se sebou.“ Album Songs From A Room vyšlo v dubnu 1969. I přes jeho temný, sparťansky střídmý zvuk programově neusilující o líbivost obsahovalo přinejmenším jednu píseň, která se prakticky okamžitě stala klasikou – nesmrtelnou, hymnicky zněnící skladbu Bird On The Wire, inspirovanou zavedením prvních telefonních linek na Cohenově milované Hydře. Album se ukázalo být komerčně zdařilým hudebním produktem a výrazně přispě-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182348
Leonard Cohen: Pozoruhodný život lo k vytvoření Cohenova veřejného profilu a identity, s níž se ztotožňovala rostoucí skupina posluchačů. Rychlost, s níž se nové album prodávalo, odráželo tento vývoj – na žebříčku Billboard se umístilo na třiašedesátém místě a v Británii dokonce na druhém místě. Třebaže mělo dokonce ještě méně komerční zvuk než Cohenova první deska, autorova hudební kariéra už nabrala bezpečné obrátky a žádné dobré ani špatné zprávy ji v tomto okamžiku nemohly zásadně narušit. Veřejná poptávka po Leonardu Cohenovi nezadržitelně rostla a prakticky vyžadovala, aby se konečně odhodlal uspořádat turné. Cohen ale ještě pořád váhal, a přestože album si na trhu vedlo tak dobře, jeho autor ho propagoval jen ve sporadických rozhovorech na svém venkovském sídle na farmě u Nashvillu, odkud se Suzanne Elrodovou podnikal jen příležitostné výpravy do Montrealu, New Yorku a na Hydru. Někdy v té době zatelefonoval Marty Machat hudebnímu publicistovi Tonymu Palmerovi. Na Martyho i na jeho oblíbeného klienta udělala velký dojem recenze Songs From A Room, kterou Palmer napsal pro Observer, a Marty to chtěl Palmerovi sdělit osobně. „Zavolal mi a povídá: ,Chci vám opravdu poděkovat za to, co jste udělal,‘ vzpomíná Palmer. „Já jsem se ho ptal: ,A co že jsem to udělal?‘ A Marty mi řekl: ,Udělal jste dvě věci: psal jste o Leonardovi s úctou jako o hudebníkovi i jako o člověku.‘“ Palmer byl obecně znám tím, že k populární hudbě – tedy k žánru, který mnozí v hudebním průmyslu tehdy považovali za nízký druh umění – přistupoval s respektem, kterého se běžně dostávalo výhradně klasickým dílům. „Koneckonců,“ uvažoval Palmer, „ne všichni muzikanti tehdy byli zdrogovaní hipíci. A chtěli, aby veřejnost je a jejich práci brala vážně. A já jsem je vážně bral. Měl byste vědět, že když jsem s hudební rubrikou v Observeru začínal, netrvalo dlouho a zavolal si mě šéfredaktor a řekl mi: ,Musím s vámi projednat něco velmi vážného a složitého.‘ Myslel jsem, že se mě chystá vyhodit! A on mi řekl: ,Od té doby, co jste před osmi týdny začal psát svou rubriku‘ – vytáhl ze zásuvky složku, načež pokračoval – ,tady mám tři sta šedesát lidí, kteří odhlásili předplatné našich novin – kvůli vám! A já z toho mám velikou radost. Jen tak dál!‘ A já myslím, že na tohle se často zapomíná. Když Leonard vydal své album, nebral ‚popovou‘ hudbu skoro nikdo vážně.“ Machat rozpoznal v Palmerovi mocného potenciálního spojence a za několik let se na něj obrátil s důležitým návrhem. Cohen se mezitím zdařile aklimatizoval ve své nové životní roli a pohyboval se ve stále výlučnějších společenských kruzích, do nichž mu jeho nově získaná sláva umožňovala přístup. Na podzim 1969 se konečně poprvé setkal s Bobem Dylanem. Vypravil se tenkrát na koncert Tima Buckleyho,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182348