O ND¤EJ S. N EâAS ledabyle přejel pěstí po kapotě, jeho prsten s fialovým safírem na ní zanechal zřetelný vryp. „Vrak,“ vyplivl. „Nesnaž se předstírat, že se vyznáš v autech,“ usadil jej Felix, „tohle je Volvo S40, vytuněnej dvoulitr turbodiesel, manuál šestikvalt, najeto tři sta tisíc a pořád šlape. Hele, příště řekni něco jako mrňavá lednice a není tam vířivka, a budeš za světáka.“ Kilián neposlouchal. Urovnal si své světle modré sportovní sako přinejmenším z velblouda, pod nímž měl břidlicově modrou košili a bílou hedvábnou vázanku, komplet jistě navržený osobně pro něj tak, aby podtrhoval osobnost. V tom případě by se měl jmenovat Kde nic tu nic v modré, napadlo Felixe. „Je to všechno, cos mi chtěl? Pochválit mi auto?“ otázal se s důrazným, hmatatelným nezájmem. „Ještě jedna drobnost. Na čem teď děláš, tady na tom rozsekaným?“ poctil Kilián pohledem konec ulice. „Řekl bych, že to víte. Když mě teď sledujete…“ „Jen si nefandi. Taxík, účet v hospodě, to se všechno dá dohledat, když platíš kartou.“ „A co že tolik zájmu?“ opáčil Felix a dal si záležet na klidném tónu. Žádný stín nevole, žádná touha použít žhavé kombinačky na něčí genitálie… Kilián se zatvářil o chloupek vážněji. Ne o moc. „Pamatuješ na Franka Boštíka?“ „Trouba.“ „Jo, ale byl to můj trouba!“ zavrčel Kilián. „A teď se nám nějak nehlásí. Ty čistě náhodou nevíš, kde by mohl být?“ „A proč bych to čistě náhodou měl vědět?“ Kilián neskrýval znechucení ze všeho, co ho v té chvíli obklopovalo. Svět ho obtěžoval, štvalo ho i to, že musí dýchat stejný vzduch s nižšími životními formami. „Boštík měl za úkol běžný monitoring, nic speciálního, jen musel denně odesílat hlášení. Psal tam spousty banalit a blbostí a obvykle to nikdo nečetl, ale dneska – hádej, co tam nebylo. »Setkání s Felixem Jonášem, vyhání duchy na univerzitních kolejích, neškodný ztroskotanec.« To cituji. Nepíše už, co tam dělal on.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182339