Štěpán Kopřiva
Kuffenbach dochází k názoru, že Rejpalovo tělo je lepší než kevlarová vesta. — „– SLOUŽIT –“ Drnkne první šíp. Proletí Prófovým bicepsem a přišpendlí mu paži k tělu. Nezdá se, že by to démonovi při střelbě na Kuffenbacha zvlášť vadilo. Jebemtvojumať. Vorošilov vytrhne ze země druhý šíp. — A ještě je tu Stydlín. — Ten naštěstí vypálí Kuffenbachovým směrem jen čtyři projektily – pak se mu do krku zasekne hozený tesák. Doktor Holofaust to má prostě v ruce. — Vzápětí se na Stydlína vyřítí Ostranski – jako cisterna s dusíkatým hnojivem, které selhaly brzdy. Stydlín se chytne za střenku trčící z krku. Obrátí se k Ostranskému a Holofaustovi. Vzhledem k muskulatuře mu nedělá problém udržet střílející berettu jednou rukou. Ostranski sebou hodí na zem a dávku dostane Holofaust. Odletí dozadu v cákancích krve jako odstřižená loutka, kolem které vlají červené vodicí šňůry. — Stydlín skloní hlaveň k Ostranskému. A Ostranski se zašklebí. Přišel čas vyzkoušet, jestli mělo Záhrobní komando pravdu. Natře démona fuseklí plnou hlíny do rozkroku. — „– MŮŽEME VÁM BÝT VELMI UŽITEČ–“ Lambert se vrhne na Grabowicze a zacpe mu ústa. Vorošilovův druhý šíp jde úplně mimo. Kuffenbach vytrhne Rejpalovi tesák z ledvin a zezadu mu podřízne krk. Závěr Prófovy beretty se zasekne v zadní poloze. Prófa chce hmátnout pro náhradní zásobník, ale paži má probodnutou šípem. Udělá to pravačkou – křížem. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182337
asfalt
Což je ta sekunda, kterou Kuffenbach potřebuje, aby podříznutému Rejpalovi strhl samopal a namířil. — Grabowicz kousne Lamberta do ruky. Ten zařve ještě hlasitěji než Grabowicz. A Grabowicz se zase rozječí: „MÁME DŮVĚRNÉ INFORMACE –“ — Dávka z Kuffenbachovy beretty roztrhne Prófovi hlavu. Jako když se páře pohovka. Pohovka, ve které hledáte dědictví po choromyslné tetičce. Až na to, že v pohovce najdete leda polyuretan – a ne žlutou nádivku, která démonovi vyrazí z hlavy. Pokud tedy vaše teta nebyla fakt hodně choromyslná. — „– ZNALOSTI, KTERÉ –“ Stydlín po Ostranského ráně mezi nohy zaúpí a předkloní se. Ale stisknout spoušť stihne. Tyč tepenné krve, která vyroste z Ostranského nohy, je lesklá a černá. Ostranski jde k zemi. — „– DÁME PLNĚ DO VAŠICH –“ — Hlaveň samopalu se zastaví nad Ostranského hrudí. Stydlín vycení zuby. Je to poslední věc, kterou v životě udělá. Vorošilovův šíp mu vletí do ucha. Démon se kácí obřadně jako budapešťská socha Stalina. Dojem kazí jen šíp trčící z hlavy, díky němuž vypadá spíš jako Steve Martin než Josef Vissarionovič. Ostranski si svírá roztrženou tepnu, mezi prsty bublá krev. Vorošilov a Lambert běží k Holofaustovi. Kuffenbach k němu chce také vyrazit, ale jedno z dětí ho chytne za ruku. Otočí se. Je to pětiletá holčička s urousanými copánky. Vůbec není podobná jeho dceři, ale přesto má Kuffenbach najednou na jazyku divnou pachuť.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182337
Štěpán Kopřiva
„To je v pořádku,“ řekne. „Už se nemusíš ničeho bát.“ Holčička mu prokousne ruku tak čistě, až o sebe cvaknou čelisti. — Výchovné pravidlo Děti se nebijí se vypaří jako Algida v tavicí peci. Kuffenbach natáhne tomu harantovi takovou, že by trhla hlavou i dospělému. S holčičkou to ani nehne. A když se mu do druhé ruky zakousne pihovatý chlapeček a Kuffenbach chce zdvihnout paži a setřást ho a zjistí, že nemůže, protože mu na ni někdo přivázal zhruba tři sevillské katedrály, pochopí, že je něco strašně špatně. Každé dítě váží nejmíň čtyři sta kilogramů. I tak by si s jedním poradil. Dokonce i se dvěma. Možná i se třemi. Ale když se jich na vás vrhne sedm, ležíte najednou na zemi a nepamatujete si, jak k tomu došlo. Nejhorší na tom je, že když je spatří takhle zblízka – trochu moc zblízka – vidí, že to nejsou žádní démoni. Jsou to prostě jenom děti. Až na to, že jejich kůže je popraskaná jako make-up klauna, který se pět měsíců neodlíčil. Ale stejně jsou to jenom děti. Ještě zahlédne, jak řvoucí Ostranski mizí pod těly capartů a jak další parta upaluje k Lambertovi, Vorošilovovi a Holofaustovi. Kdesi vzadu Grabowicz huláká: „A TAK VÁS PROSÍM, ABYSTE NÁS UŠETŘILI, Ó MOCNÍ –“ A to je Kuffenbachův poslední vjem. Probere se až v koncentračním táboře.
16 Tentokrát k sobě Kuffenbach nepřichází pozvolna; realita ho třískne do obličeje, vletí do nosu a zatlačí oči dvanáct centimetrů do lebky. Smysly na něj vysypou náklaďák faktů, jako by Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182337