Asfalt (Ukázka, strana 99)

Štěpán Kopřiva

Kuffenbach dochází k názoru, že Rejpalovo tělo je lepší než kevlarová vesta.

— „– SLOUŽIT –“ Drnkne první šíp. Proletí Prófovým bicepsem a přišpendlí mu paži k tělu. Nezdá se, že by to démonovi při střelbě na Kuffenbacha zvlášť vadilo.

Jebemtvojumať. Vorošilov vytrhne ze země druhý šíp.

— A ještě je tu Stydlín.

— Ten naštěstí vypálí Kuffenbachovým směrem jen čtyři projektily – pak se mu do krku zasekne hozený tesák.

Doktor Holofaust to má prostě v ruce.

— Vzápětí se na Stydlína vyřítí Ostranski – jako cisterna s dusíkatým hnojivem, které selhaly brzdy.

Stydlín se chytne za střenku trčící z krku. Obrátí se k Ostranskému a Holofaustovi. Vzhledem k muskulatuře mu nedělá problém udržet střílející berettu jednou rukou.

Ostranski sebou hodí na zem a dávku dostane Holofaust.

Odletí dozadu v cákancích krve jako odstřižená loutka, kolem které vlají červené vodicí šňůry.

— Stydlín skloní hlaveň k Ostranskému. A Ostranski se zašklebí.

Přišel čas vyzkoušet, jestli mělo Záhrobní komando pravdu.

Natře démona fuseklí plnou hlíny do rozkroku.

— „– MŮŽEME VÁM BÝT VELMI UŽITEČ–“ Lambert se vrhne na Grabowicze a zacpe mu ústa.

Vorošilovův druhý šíp jde úplně mimo.

Kuffenbach vytrhne Rejpalovi tesák z ledvin a zezadu mu podřízne krk.

Závěr Prófovy beretty se zasekne v zadní poloze. Prófa chce hmátnout pro náhradní zásobník, ale paži má probodnutou šípem. Udělá to pravačkou – křížem.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182337

asfalt

Což je ta sekunda, kterou Kuffenbach potřebuje, aby podříznutému Rejpalovi strhl samopal a namířil.

— Grabowicz kousne Lamberta do ruky. Ten zařve ještě hlasitěji než Grabowicz. A Grabowicz se zase rozječí: „MÁME DŮVĚRNÉ INFORMACE –“ — Dávka z Kuffenbachovy beretty roztrhne Prófovi hlavu. Jako když se páře pohovka. Pohovka, ve které hledáte dědictví po choromyslné tetičce. Až na to, že v pohovce najdete leda polyuretan – a ne žlutou nádivku, která démonovi vyrazí z hlavy.

Pokud tedy vaše teta nebyla fakt hodně choromyslná.

— „– ZNALOSTI, KTERÉ –“ Stydlín po Ostranského ráně mezi nohy zaúpí a předkloní se. Ale stisknout spoušť stihne.

Tyč tepenné krve, která vyroste z Ostranského nohy, je lesklá a černá.

Ostranski jde k zemi.

— „– DÁME PLNĚ DO VAŠICH –“ — Hlaveň samopalu se zastaví nad Ostranského hrudí.

Stydlín vycení zuby.

Je to poslední věc, kterou v životě udělá. Vorošilovův šíp mu vletí do ucha.

Démon se kácí obřadně jako budapešťská socha Stalina.

Dojem kazí jen šíp trčící z hlavy, díky němuž vypadá spíš jako Steve Martin než Josef Vissarionovič.

Ostranski si svírá roztrženou tepnu, mezi prsty bublá krev. Vorošilov a Lambert běží k Holofaustovi. Kuffenbach k němu chce také vyrazit, ale jedno z dětí ho chytne za ruku.

Otočí se. Je to pětiletá holčička s urousanými copánky.

Vůbec není podobná jeho dceři, ale přesto má Kuffenbach najednou na jazyku divnou pachuť.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182337

Štěpán Kopřiva

„To je v pořádku,“ řekne. „Už se nemusíš ničeho bát.“ Holčička mu prokousne ruku tak čistě, až o sebe cvaknou čelisti.

— Výchovné pravidlo Děti se nebijí se vypaří jako Algida v tavicí peci. Kuffenbach natáhne tomu harantovi takovou, že by trhla hlavou i dospělému.

S holčičkou to ani nehne.

A když se mu do druhé ruky zakousne pihovatý chlapeček a Kuffenbach chce zdvihnout paži a setřást ho a zjistí, že nemůže, protože mu na ni někdo přivázal zhruba tři sevillské katedrály, pochopí, že je něco strašně špatně.

Každé dítě váží nejmíň čtyři sta kilogramů.

I tak by si s jedním poradil. Dokonce i se dvěma.

Možná i se třemi.

Ale když se jich na vás vrhne sedm, ležíte najednou na zemi a nepamatujete si, jak k tomu došlo.

Nejhorší na tom je, že když je spatří takhle zblízka – trochu moc zblízka – vidí, že to nejsou žádní démoni. Jsou to prostě jenom děti. Až na to, že jejich kůže je popraskaná jako make-up klauna, který se pět měsíců neodlíčil.

Ale stejně jsou to jenom děti.

Ještě zahlédne, jak řvoucí Ostranski mizí pod těly capartů a jak další parta upaluje k Lambertovi, Vorošilovovi a Holofaustovi.

Kdesi vzadu Grabowicz huláká: „A TAK VÁS PROSÍM, ABYSTE NÁS UŠETŘILI, Ó MOCNÍ –“ A to je Kuffenbachův poslední vjem.

Probere se až v koncentračním táboře.

16 Tentokrát k sobě Kuffenbach nepřichází pozvolna; realita ho třískne do obličeje, vletí do nosu a zatlačí oči dvanáct centimetrů do lebky. Smysly na něj vysypou náklaďák faktů, jako by Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182337