Co jste mi to udělal, pane Svěráku? S vyhazováním starých věcí to mám těžké. A může za to člověk tak moudrý a slušný, jakým je Zdeněk Svěrák (nu co, i Mistr Svěrák se někdy utne). Jeho výchovná a jistě dobře míněná píseň Neopouštěj se do mě v dětství doslova vryla a i po téměř dvaceti letech dělá opravdovou čest svému názvu – odmítá mě opustit. „Neopouštěj staré věci pro nové,“ zpívá se v ní, „i když barva šediví a prýská, byly kdysi nové, byly chromové, a teď se jim na smetišti stýská.“ Velice živě si pamatuji, jak jsem tuhle píseň jako jedenáctiletý poprvé slyšel a předsevzal si, že nikdy nic nevyhodím. Představa, že můj plyšový medvídek někde na skládce pláče, mi naháněla hrůzu. A tak mám dodnes pokoj plný plyšáků, jakkoliv je to v mém věku poněkud neobvyklé. Pokud jej některá z hraček opustila, přestěhovala se do větších skladovacích prostor na chalupě. Medvědovi, který je stejně starý jako já a který se už (na rozdíl ode mě – tedy zatím) nachází v pokročilém stádiu plyšového rozkladu, jsem chtěl někdy před pěti lety uspořádat na chatě v kamnech velkolepou kremaci, ale dodnes jsem k tomu nesebral odvahu. Ťukáte si na čelo? No jo, já taky. Ale tak krutý osud já těm svým věcem přeci přichystat nemůžu – vždyť mně by se to taky vůbec nelíbilo, kdyby mě někdo takhle bezcitně nahradil něčím lesklým a úplně novým! A na smetišti bych určitě žalem umřel. Nejde jen o hračky. Propadlišti dějin sveřepě odmítám vydat cokoliv, s čím jsem strávil jakoukoliv delší dobu. A tak se 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182293