Úterý 6. července Následující den se obloha zatáhla, poprvé po nejméně dvou týdnech. Knutas byl v práci brzy jako obvykle. Když vešel do budovy policejní stanice a pozdravil vrátného, bylo teprve čtvrt na osm. Prohodili spolu pár slov, jak to dělávali každý den, a potom Knutas zmizel na kriminálním oddělení ve druhém patře. Donesl si šálek kávy a prolistoval dnešní noviny. Netrvalo dlouho a do jeho pracovny nahlédla Karin, stejné ranní ptáče jako Knutas. – Dobré ráno, pozdravila ho. Dáš si kafe? – Ne, díky, už jsem si vzal. Vypadala unaveně. – Jak se máš? Knutas si ji zkoumavě prohlížel. – Ale jo, díky. Skoro jsem nespala. – Přemýšlela jsi o Martině Flochtenové? – No, to taky, řekla vyhýbavě a napila se. Měla mimořádně vyvinutou schopnost dát najevo, že je čas přestat se vyptávat. – A přišla jsi na něco? zeptal se radši. – Ne tak úplně. Přemýšlela jsem o tom s tím autem. – Aha? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182212
– Zjevně nastoupila do auta dobrovolně, takže měla s tím neznámým mužem domluvenou schůzku, takže je to nepochybně někdo, s kým se seznámila tady na Gotlandu. Ale proč ty tajnosti? Má sice přítele, ale ten je v Rotterdamu, takže kdyby si tady chtěla trochu užívat, on by se to stejně neměl jak dozvědět. – A co z toho vyvozuješ? – Na tom muži, se kterým se setkala, musí být něco zvláštního. Jestli spolu mají nebo měli poměr, proč to chtěli utajit? Existují dva možné důvody. Buď je ženatý, anebo je to něco jiného, třeba že je učitel nebo má něco společného s kurzem, kvůli čemu bylo lepší, aby nikdo nevěděl, že spolu něco mají. – Nebo obojí, navrhl Knutas. – Právě. Staffan Mellgren je samozřejmě první na seznamu. Ale může to být i někdo jiný. Zjišťovala jsem barvu jeho auta, jenže není modré, ale stříbrošedé. Takže si buď půjčil jiné auto, nebo to prostě nebyl on, s kým se Martina setkala. Než začali pracovat na vykopávkách, měli dva týdny teorie ve Visby. Přednášky vedlo několik různých vyučujících. Zřejmě taky každý večer vyráželi všichni společně do města. Martina měla spoustu příležitostí se s někým seznámit. A ještě mi přijde zvláštní jiná věc. Proč vůbec nekontaktovala Jacoba Dahléna v hotelu Wisby? Vedoucí ve Warfsholmu říkala, že Dahlén je jejich rodinný přítel. Martina sem jezdila s rodinou několikrát v roce a pokaždé bydleli u něj v hotelu. Samozřejmě že je to hlavně kamarád jejího otce, ale i tak je dost divné, že ho nezašla aspoň pozdravit. Byla na ostrově už čtyři týdny, z toho dva přímo ve Visby. Proč se s ním vůbec nespojila? Hotel je přece v centru, od vysoké školy je to kousek. – Mluvila jsi s tím Dahlénem? – Jenom po telefonu. Je právě pryč. – Třeba je to tak, že měla v úmyslu se mu ozvat, ale 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182212
prostě na to ještě nedošlo. Víš přece, jak to je, když člověk někoho zná jen trochu. Kurz končí až v půlce srpna. Martina měla možná pocit, že má pořád moře času na to, aby za ním zašla. – To je fakt, souhlasila Karin, to je klidně možné. – Kde vlastně ty první dva týdny ve Visby bydlela? – Na koleji v Mejerigatan, stejně jako všichni ostatní. – Musíme tam zajet a promluvit se studenty, co tam bydlí, a se správcem. Třeba si někdo něčeho všiml. Někoho tam pošlu, řekl Knutas a natáhl se pro telefon. Patrick Flochten byl muž vysoké postavy, s tmavě hnědými rozcuchanými vlasy. Soudě podle barvy v obličeji bylo teď krásné počasí i v Holandsku. Na nose měl sluneční brýle s tmavými obroučkami, které dělaly velmi drahý dojem, a byl oblečený ve světlém lněném obleku. Zběžně podal Knutasovi ruku a s napjatým výrazem v obličeji se posadil na pohovku v jeho pracovně. – Já i Martinin bratr jsme samozřejmě strachy bez sebe. Chtěl bych, abyste mi řekl všechno o tom, jak to bylo s jejím zmizením, řekl perfektní angličtinou. Everything! Knutas počítal s tím, že se svou angličtinou na vedení výslechu rozhodně nestačí, proto požádal Karin, aby byla u toho. Začala tím, že Martininu otci sdělila všechno, co policie zatím ví. Během hovoru uvažovala nad tím, proč se jí ten muž zdá povědomý. Asi je to jenom tím, že jsou si s dcerou podobní, alespoň podle fotografií, které viděla. – Znám Warfsholm, několikrát jsme tam s dětmi obědvali, když jsme byli tady na Gotlandu na prázdninách. Jak odtamtud mohla zmizet, aniž by kdokoli cokoli zpozoroval? Vždyť je tam spousta chatek a všude okolo lidi. A noci jsou tak světlé, vždyť se ani pořádně nesetmí. – Martina odešla od ostatních pozdě v noci. Všichni ubytovaní už spali. Šla v jednu hodinu v noci na záchod a v té době už byli v podstatě všichni z koncertu pryč. Pár 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182212