„Buďte tak hodný a vyprávějte mi, co ještě víte o Kallem ze zatáčky.“ „O Kallem? Bude mi potěšením, slečno. Vyprávění je to jediné, co mi ještě zbylo.“ „Tak prosím spusťte.“ „Kalle ze zatáčky byl tady v okolí živoucí legenda. Říkalo se, že to byl syn cikánů, co tábořili na louce na druhé straně řeky Motala u Ljungu, poblíž panství. Ale co já vím. A možná je taky pravda, že to byl syn bratra a sestry na ljungském panství, co o nich všichni věděli, že spolu tento, však víte co. Že prý cikánům zaplatili, aby se kluka ujali, a že proto byl Kalle takový.“ „Kdy to bylo?“ „To mohlo být tak ve dvacátých letech, co se Kalle narodil, anebo možná na začátku třicátých let. Jó, tehdy to tu bylo jinačí. Jen fabrika a jinak statky a chalupy. Nic víc. Kalle byl už od začátku jiný než ostatní. Byl to nejčernější dítě ze všech, ne barvou kůže, ale uvnitř, víte. Jako by ho pochyby odsoudily a z nejistoty byl žal, co ho doháněl k šílenství. Žal, kvůli kterému občas ztrácel pojem o čase a prostoru. Povídalo se, že to on podpálil stodolu na panství, ale kdo ví. Ve třinácti neuměl číst ani psát, pan řídící ho vyhodil ze školy, a to ho poprvé načapal četník. Kradl vajíčka v kurníku sedláka Turemana.“ „Ve třinácti?“ „No jo, slečno, měl hlad, víte? Možná že se cikánům omrzel. Anebo už se panstvu nechtělo platit. Co já vím, takové věci tehdá nebylo tak jednoduché zjistit jako dneska.“ „Jaké věci?“ „Otcovství, mateřství.“ „A co dál?“ „Pak jednoho dne zmizel a pěknou řádku let se tu neukázal. Povídalo se něco o námořnictvu, o věznici Långholmen a o strašných věcech. Vraždách, znásilněných dětech. Ale vlastně jsme nic nevěděli. Na moři ale nebyl, to vám povím jistě.“ „Jak to?“ / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182206