„Buďte tak hodný a vyprávějte mi, co ještě víte o Kallem ze zatáčky.“ „O Kallem? Bude mi potěšením, slečno. Vyprávění je to jediné, co mi ještě zbylo.“ „Tak prosím spusťte.“ „Kalle ze zatáčky byl tady v okolí živoucí legenda. Říkalo se, že to byl syn cikánů, co tábořili na louce na druhé straně řeky Motala u Ljungu, poblíž panství. Ale co já vím. A možná je taky pravda, že to byl syn bratra a sestry na ljungském panství, co o nich všichni věděli, že spolu tento, však víte co. Že prý cikánům zaplatili, aby se kluka ujali, a že proto byl Kalle takový.“ „Kdy to bylo?“ „To mohlo být tak ve dvacátých letech, co se Kalle narodil, anebo možná na začátku třicátých let. Jó, tehdy to tu bylo jinačí. Jen fabrika a jinak statky a chalupy. Nic víc. Kalle byl už od začátku jiný než ostatní. Byl to nejčernější dítě ze všech, ne barvou kůže, ale uvnitř, víte. Jako by ho pochyby odsoudily a z nejistoty byl žal, co ho doháněl k šílenství. Žal, kvůli kterému občas ztrácel pojem o čase a prostoru. Povídalo se, že to on podpálil stodolu na panství, ale kdo ví. Ve třinácti neuměl číst ani psát, pan řídící ho vyhodil ze školy, a to ho poprvé načapal četník. Kradl vajíčka v kurníku sedláka Turemana.“ „Ve třinácti?“ „No jo, slečno, měl hlad, víte? Možná že se cikánům omrzel. Anebo už se panstvu nechtělo platit. Co já vím, takové věci tehdá nebylo tak jednoduché zjistit jako dneska.“ „Jaké věci?“ „Otcovství, mateřství.“ „A co dál?“ „Pak jednoho dne zmizel a pěknou řádku let se tu neukázal. Povídalo se něco o námořnictvu, o věznici Långholmen a o strašných věcech. Vraždách, znásilněných dětech. Ale vlastně jsme nic nevěděli. Na moři ale nebyl, to vám povím jistě.“ „Jak to?“ / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182206
„Za války jsem sloužil u obchodní flotily. Námořníka poznám. A Kalle ze zatáčky námořník nebyl.“ „A co vlastně byl?“ „V první řadě to byl sukničkář. A taky ochlasta.“ „Kdy se vrátil?“ „To muselo být někdy v polovině padesátých let. Chvíli pracoval jako mechanik v továrních garážích, ale moc dlouho se tam neohřál. Pak dělal pomocníka na statcích. Dokud byl střízlivý, pracoval za dva, tak mu ty jeho neřesti tolerovali.“ „Jaké neřesti?“ „Ženské a chlast. Nebylo moc dělnic, děveček a statkářek, co by neznaly Kalleho ze zatáčky. Byl králem tanečního parketu v zábavním parku. To, co mu nelezlo do hlavy, všechna písmenka a čísla, to si vynahradil tělem. Na parketu řádil jako ďábel, jen to svištělo. Bral si, čeho se mu zachtělo.“ „Jak vypadal?“ „V tom to asi bylo, slečno. Proč mu ženské nemohly odolat. Vy padal trochu jako šelma převtělená do člověka, jako ztělesnění chtíče, mohutný, drsný, černé, blízko posazené oči, čelisti jako z kolmårdského mramoru.“ Gottfrid Karlsson zmlkl, jako by chtěl dát slečně Forsové čas vstřebat ten obraz nefalšované mužnosti. „Takoví chlapi už dneska nejsou, slečno. I když tu v okolí ještě pořád žijou lidé s ne zrovna vybranými způsoby.“ „Proč se mu říkalo ze zatáčky?“ Gottfrid si položí vyzáblé ruce plné stařeckých skvrn na opěrky vozíku. „To muselo být tak v polovině padesátých let. Nebo na začátku šedesátých let. Já jsem tehdá dělal mistra ve fabrice Cloetta. Kalle bůhvíjak přišel k penězům a koupil si pozemek se starou tmavě červenou stodolou dole u Westersu, jen pár set metrů odsud v zatáčce u podchodu pod hlavní silnicí, jak se jí dneska říká Andersova. Tenkrát tam podchod ještě nebyl a tam, kde je dneska silnice, byla jen louka. Sám jsem měl o ten dům zájem, takže to vím. Tenkrát to / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182206
byla spousta peněz. Ve Stockholmu zrovna přepadli banku a šuškalo se, že ty peníze byly odtamtud. Potkal jednu ženskou, Bengtovu matku. Elisabeth Teodors sonová se jmenovala. Ta ženská stála nohama na zemi tak pevně, až se zdálo, že s ní nic nepohne, ani zemětřesení. No jo, ale tak to nebylo.“ Starý muž si povzdychne, zavře oči. Jako by mu došla slova. Možná ho to pátrání v paměti unavilo? Anebo všechno to vyprávění? Ale pak oči zase otevře, kalné zorničky mu svítí. „Od té doby, co koupil ten barák, se mu začalo říkat Kalle ze zatáčky. Dřív všichni věděli, kdo je to Kalle, ale teď dostal navíc přezdívku. Myslím, že ten barák byl začátek jeho konce, on nebyl spořádaný typ, jak se říká.“ „A pak se narodil Bengt?“ „Jo, v jednašedesátým, to si pamatuju, ale než přišel na svět, seděl Kalle za mřížemi.“ Gottfrid Karlsson znovu zavře oči. „Nejste unavený?“ „Ale kdepak, co vás nemá, slečno. Ještě jsem neskončil.“ Cestou ven se Malin zastaví na sesterně. Sestra Hermanssonová sedí u stolu přišroubovaného ke zdi, modrým perem vpisuje písmena do jakéhosi grafu. Vzhlédne k Malin. „Tak co?“ „Šlo to dobře,“ odpoví Malin. „Jste o něco chytřejší?“ „Jsem i nejsem.“ „Je to podivín, ale to má z těch svých studií. Co odešel do důchodu, přihlásil se na univerzitu. Takže chápu, jestli vám nasadil brouka do hlavy. Vyprávěl vám o svých studiích, ne?“ „Ne. To ne.“ „Tak to já už budu radši zticha,“ ukončí hovor sestra Hermans sonová a vrátí se ke svému grafu. / 100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182206