k serverovně, kde byl vchod do podzemního labyrintu. Opatrně jsem se vydal nahoru. Nikde nikdo. „Pomoz mi, kurva,“ zaklel Gerhard. Seběhl jsem pár schodů dolů. „Co se to…,“ děje už jsem nedodal. Gerhard mlel z posledního. Zásahů do jeho těla přibylo a na několika místech z něj vytékala krev. Barbar patrně také schytal pár kulek. Choulil se na podlaze klece a snažil se stulit se do klubíčka, aby kulkám vystavil co nejmenší část svého těla. Nic z něj neteklo, ale to neznamenalo, že mu střely neublížily. Schoval jsem jeden glock za opasek a levou rukou pomohl táhnout klec. Náš pochod se tak zrychlil trojnásobně. Bez problémů jsme došli do druhého patra, jenže tam už na nás čekala tlupa nepřátel. „Ratatatatata!“ Legionáře jsem ani nestačil počítat. Oni stáli na jedné straně chodby, robokopové na druhé. Sevřeli nás ze dvou stran. A další se za námi řítili po schodišti. Přikrčili jsme se za stěny, takže jsme zatím Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182035
byli krytí, ale ti, kdo šli po našich stopách, tu budou za chvíli. Byli jsme obklíčeni ze tří stran. „Je tam nějaká místnost,“ ukázal Gerhard kousek doleva. Stály tam vyřezávané hnědé dveře. „Musíme se tam dostat i s klecí,“ dodal. Pokýval jsem souhlasně hlavou. „Granáty,“ řekl jsem. Bohužel jsme měli každý jenom jeden. Mrkli jsme na sebe, abychom si ujasnili, kdo kam hází. Já vlevo, on vpravo. „Tři, dva, jedna, teď!“ Granáty vybuchly téměř současně a v tu chvíli jsme se rozběhli ke dveřím. Měli jsme jen pár sekund. Výbuchy nemohly našim nepřátelům ublížit, jen je vylekaly a vyhodily do vzduchu kusy podlahy a zdiva. Než se to trochu usadí, nebude na nás chviličku vidět. Dosmýkali jsme klec s mimozemšťanem ke dveřím. Bylo zamčeno. * * *
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182035
„Grrrr,“ zavrčel vzteky Gerhard a dveře vykopl. Ocitli jsme se uprostřed secesního salonku. Neprůchozího. „Dveře!“ zařval jsem a zavřel je. Klec jsme postavili do nejvzdálenější části pokoje a začali tarasit jediný vchod. „To dlouho nevydrží,“ zhodnotil jsem realisticky situaci. Jedna skříň plná porcelánu, knihovna s pár set let starými knihami, stoleček a tři křesla opravdu nebyly nic, s čím by si dva kartanské granáty neporadily. „Jo, jsme v hajzlu,“ zhodnotil situaci ještě realističtěji Gerhard. Na víc slov už jsme neměli čas. První granát naše barikáda ještě přežila a navzdory mému předpokladu i druhý. Zničil ji až ten třetí. Vchod do salonku byl volný. S Gerhardem jsme si rozdělili střelecké pozice tak, abychom mohli pokrývat nejdelší část chodby. Já jsem si zalezl do levého rohu za psací stůl. Byl pěkně masivní, ale vzhledem ke střelecké výbavě robokopů šlo spíš o psychickou obranu než fyzickou. Gerhard si lehl do pravého rohu. Před sebe vyskládal plné zásobníky a Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182035