František Hais Psal se také Heisz, Haisz, Haiss, Hajs… 1818 Praha – 1899 Praha. Pražský flašinetář, který si své písničky dával tisknout u Spurného a za několik krejcarů je prodával na trzích a „v čísle 372 pod Emauskými schody“. Některé z jeho písní zlidověly, například Boleslav, Boleslav, překrásné město. Celkový rozsah jeho tvorby není znám, „soudíme však, že složil na 400 písňových textů“ (E. Ryšavá). — Původně tiskař kartounů, 1837 se stal dohližitelem v lomu ve Vraném nad Vltavou, pak už se živil jen příležitostně (kromě jiného zpíval v kostele a vodil procesí o poutích, byl také kárkařem a dozorcem nad městskými metaři). Od 1888 žil v chudobinci u sv. Bartoloměje. — Velký zájem vzbudily Haisovy paměti otiskované 1908–1910 v Českém lidu (knižně Vzpomínky pražského písničkáře, 1985).
Václav Novák
Vzešlo slunce na obloze
2. Ach on nezapomněl, on v poli stojí, do Bosny táh s plukem, tam stojí v boji, když po boji sedne, spomíná si na mně, nevěrnosti srdce, mne se nebojí.
Nová píseň pro mládenci a panny, kteří do Bosny táhli a s milenkami se loučili 1. Pod našema okny roste tam růže, co můj milý dělá, kdo mě spomůže, snad zapomněl on na mně a má zas jinou rád, aneb na bojišti našel své lože.
Vzešlo slunce na obloze, čimčararák vstává, dokořán zobák otevře, všem pozdrav dává. Že je malý, to nevadí, má on dlouhý krk, jak jen kdo o něj zavadí, udělá mu frnk.
3. On jistě naříká, že jest vzdálený, doma být nemůže mé potěšení, já mu pošlu psaní, v něm mé přání, že si na něj počkám, až přijde z Bosny.
Pije pivečko, nikdy se nezlobí, rád má hnízdečko, když ho družka zdobí; zpívá zobákem, rád má fajfku s tabákem, třebas jiný kabát oblík, přec je brabčákem. — Brabec v světě nezarmoutí nikdy žádného, nenechá však zarmoutit i sebe samého. Umí si z plev zrnko vybrat, má i dobrý zrak, když mu je chce jiný sebrat — natrhne mu frak.
4. Má drahá Nanynko, jen mně buď věrná, až já přijdu z Bosny, budeš má žena, teď jsme si vzdálení, moje potěšení, brzy se shledáme, když není vojna. (Podle zápisu K. Viky)
/ 103 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181667
5. Těším se, miláčku, na tvé shledání, až jen přijdem z Bosny, budem oddaný, pak si k tobě sednu, ruku tvoji zvednu, přitisknu k srdci, budeme šťastní.
Nová píseň pro mládenci a panny
6. Pak nám budou dnové plynout vesele, na cestu štěstí růži nastele, budem se milovat, z lásky radovat, zlé i dobré povždy spolu snášeti.
3. Jak bych se nehněval, falešná podvodnice, tys mně oklamala, mně bolí moc srdce. rep.
1. Koupila jsem sýkoru, pásla jsem ji v lese, takramentská koza, jak si ocas nese. rep. 2. Pásla jsem ji v háji, na zelené trávě, můj zlatý Pepičku, nehněvej se na mně.
rep.
4. To jsem si nemyslel, že taková falešná budeš, falešná, nevěrná, všech hochů podvodná. rep. 5. Nevěrná, falešná já k tobě tak nebyla, jako tys ke mně byl na našem sadečku. rep.
7. U Králova Hradce trvá mrtvý sen, byl tam boj krvavý, který tamto trval skoro celý den, mnoho lidí padlo, mnohé srdce zvadlo, předc byl otci navrácen.
6. Na našem sadečku, a to při měsíčku, tam jsi mne oklamal, nevěrný Pepíčku. rep. 7. V té naší zahrádce, pod naším javorem, tam si mně sliboval, že my svoji budem. rep. 8. Tam v naší zahrádce, při jasném měsíčku, ty jsi mně furt mořil o jednu hubičku. rep.
8. Pročež vy, jonáci, jenž tam půjdete, za císaře a vlast bojovat chcete, potěšte milenky s několika řádky, že jim až do smrti věrní budete.
9. Já jsem ti ji dala, hubičku upřímnou, ty jsi mně zanechal, a teď jdeš za jinou. rep. 10. Stavěli tesaři, stavěli lešení, kam jsi se podělo, moje potěšení.
(Bez vročení)
rep.
11. Moje potěšení, s modrýma očima, dalo si do mlýna půl korce ječmena. rep.
/ 104 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181667
12. Prosila mlynáře, aby jí ho semlel, že mu dá hubičku na jeho tvářičku. rep.
Malý Vyprávěč Možná Jan Sklenář, „podučitel v Přepychách“.
13. Hubičku mu dala, smutně zaplakala, kéž bych tě, mlynáři, byla nepoznala. rep.
Posměvač Nějaký staroušek cestou se ubíral nedaleko lesa, kde běhaly děti, děti rozpustilé, i smály se jemu, že má lysou hlavu. A starouškovi to tuze bylo líto; ba i Pánu Bohu nelíbilo se to. V tom bylo slyšeti strašlivé mumlání, a bylo viděti dva hrozné medjedy, jak z lesa vyběhli na nezdárné děti, i hned roztrhali všecky ty nezbedy.
14. Vem si mně, mlynáři, abych nesloužila, abych své srdéčko pro tebe nesoužila. rep. 15. Já si tě nevezmu, bránějí mně naši, že se tvá rodina vysoko vynáší. rep. 16. Vysoko vynáší, vysoko se nese, leckterá pannenka pro tebe nešikne se.
rep.
17. Ležela na břehu košilička bílá, proč jsi se nekoupal, když jsem tu nebyla.
rep.
18. Já jsem se nekoupal, já jsem koně plaval, kdyby mně Pán Bůh dal, abych si zaplaval. rep.
Bůh se na to nerad dívá, když se komu kdo posmívá.
19. Abych si zaplaval do největší hloubi, že jsem já oklamal děvčátko chudobný. rep.
Aninka Kdykoli Aninka matce něco nesla, byl-li cukr, sirop, perník nebo tvaroh, anebo smetana, pokaždé ze všeho ráda ujídala. Proč to dělávala? — Matka myslívala, že je špatná váha nebo špatná míra, až jednou Aninku v mlsání přistihla, která přes tu chvíli prsty omáčejíc
20. Děvčátko chudobný mnoho zkusit musí, každého flamendra poslouchati musí. rep. (Bez vročení)
/ 105 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181667