potvrzení, že jsou naprosto zdrávi. Zjistilo se ovšem, že Lutze má kapavku. Nebylo divu, míval všelijaké pochybné dívky. Jednou ráno jsme s Frantou Suchánkem chtěli začít uklízet ve vinárně. Hned vedle byla místnůstka s nářadím a náčiním pro úklid. Otevřeli jsme a na ponku ležela polonahá ženská, Lutze už stál, ale jen tak, ve slipech, přes ruku měl přehozenou uniformu. Ohlásil jsem se: „Häftling 15 213 meldet sich an die Arbeit. Vězeň 15 213 se hlásí do práce.“ Lutze si dal na hlavu čepici: „Gut. Schaffen sie das weg. Dobře. Odkliďte to.“ S Frantou jsme pak ženskou odnesli do místnůstky, kde se topilo a byla na zemi sláma… Z následků těchto manýrů bylo třeba Lutzeho vyléčit. Zašel jsem proto za svým kamarádem studentem Janem Peřinou, kterému před zatčením chyběly už jen závěrečné zkoušky z medicíny. V koncentráku chodil dělat do revíru, kde se dalo ledacos sehnat, pokud měl člověk potřebné známosti. Nakonec jsem se dohodl s šéfem vězeňské samosprávy, aby zařídil, že k nám Janek může zajít na brigádu. Několikrát takto přišel a s pomocí léků, které sehnal, Lutzemu kapavku skutečně vyléčil. Kromě lékařského potvrzení musel Lutze i jeho snoubenka předložit před sňatkem rodokmen. V něm ovšem stálo, že dědeček slečny Wieden byl Itzak Wiedenbach, Žid bez vyznání. Toto byl opravdu závažný problém. Měl jsem však známého mezi vězni, kteří měli blízko k oddělení padělání listin. Za tři sta cigaret si Lutze nechal udělat nádherný nový rodokmen své snoubenky. Pokud se dobře pamatuji, použil k tomu i svého známého – esesáka z tajné služby, který k němu chodil do kantýny pít. Tak se mohl důstojník SS uprostřed války oženit s dívkou s židovskou krví. Díky tomu jsme se s Lutzem hodně sblížili a několikrát mi v těžkých chvílích pomohl. Kdy třeba? V koncentračním táboře Sachsenhausen bylo povoleno zvolit si jedinou adresu k dopisování. Našli se však mezi námi tací, kteří neměli komu psát. Jedním z nich byl Josef Polnár, mladý čeledín od Zábřeha. Do koncentráku se dostal, protože se někde 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181626
opil a vydával se za gestapo, což se považovalo za trestný čin přisvojování si hodnosti. Josef byl opravdu úplně sám, neměl vůbec žádné příbuzné. Nabídl se mi, jestli nechci někomu psát místo něj. Pod jeho jménem jsem tedy poslal dopis své dívce – mé současné ženě. Pochopila a začala mi odepisovat na Josefa, kterého jsem na oplátku nechal fasovat své jídlo. Na více adres psal i Ivan Herben a budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký. Tonda si dokonce nechal na cizí jméno posílat peníze, které jsme směli dostávat z domova. Jeden český vězeň nás však udal. Na první pohled šlo o velmi seriózního pána, majitele autoškoly v Praze. Říkali jsme mu táta. Zlomili ho však slibem, že ho pustí brzy domů. Udal tak spoustu dalších lidí. Po válce jsme proti němu se Zápotockým svědčili. Ke všemu se doznal, dostal patnáct let. Harry Naujoks, šéf vězeňské samosprávy, mi o udání dopředu řekl. Varoval mne, že budu muset jít k raportu. Možná bych trest přežil, ale co Ivan Herben36, který na tom zrovna nebyl zdravotně nejlépe? A co Antonín Zápotocký, bývalý komunistický poslanec? V jeho věku by jakýkoli trest mohl být roven rozsudku smrti. Svěřil jsem se tehdy Lutzemu, který pak do kantýny přivedl prvního Lagerführera – SS Hauptsturmführera Forstera. Pozval ho pod záminkou, aby zkusil nové cigarety. Seděli u Lutzeho v kanceláři a při té příležitosti jsem je obsluhoval. Lutze se pak Forsterovi zmínil, že mám děvče, kterému jsem psal na jinou osobu, ale že to nijak nevadí, protože všechny dopisy prochází cenzurou. Nakonec se zmínil i o Zápotockém a Herbenovi. Podruhé jsem Lutzeho pomoci využil, když se náš kamarád, Robert Janík, nakazil skvrnitým tyfem. Ležel na revíru a potřeboval nutně vitamíny. Požádal jsem Lutzeho, zda bych si mohl vzít ze skladiště pár pomerančů. Svolil. Podařilo se mi jich pro Roberta dostat do revíru asi pět kilo. 36
Ivan Herben (1900–1968) byl československý novinář. Po komunistickém převratu uprchl do USA, kde se stal jedním ze zakladatelů československé sekce rozhlasové stanice Svobodná Evropa.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181626
Dokážu si představit, že jste přes vstupní bránu do koncentračního tábora pronesl krabičku cigaret, ale pět kilogramů pomerančů? To jste nosil jeden po druhém? Existovala ještě jiná cesta, jak přes hlídanou hlavní bránu něco dopravit. V táboře bylo zvláštní komando, které tahalo valníky, na nichž se vozily odpadky ke spálení v krematoriu. Vorarbeitera jednoho z nich dělal Richard Kunce, asi třicetiletý statečný hoch, bývalý příslušník německého námořnictva, který se odmítl dát k nacistům. Odpadky z kantýny se nosily do velké plechové nádoby před hospodářskou budovou. Do ní jsem pomeranče v látkovém pytli ukryl. Richard o všem věděl a v krematoriu upozornil naše lidi. Ti pomeranče vložili do připravené prázdné rakve, která se vracela na revír do pitevny. V ní pracoval kamarád Honza Škorpík a ten je předal. Setkal jste se v kantýně s nějakými výše postavenými nacisty třeba z vedení tábora? V kantýně většinou nakupovali obyčejní vojáci, kasino ani vinárnu, kam chodili důstojníci, jsem neznal. Mnozí vysoce postavení esesáci z tábora i divize Waffen SS však chodili pít přes kantýnu do Lutzeho kanceláře. Někdy v roce 1941 do ní Lutze přivedl i druhého nejmocnějšího muže nacistického Německa – Obergruppenführera Heinricha Himmlera, velitele SS. Tehdy jsem už v kantýně pracoval sám, a tak jsem ho musel osobně obsluhovat. Himmler zajížděl z Berlína do Sachsenhausenu na kontroly a míval také projevy k esesákům v táboře. Někdy na počátku našeho věznění jsme museli zůstat nastoupeni, protože si Himmler přišel prohlédnout i nás, české studenty. Podle svědectví někoho z vězeňské samosprávy měl tehdy prohlásit: „Schade, sie werden die Soldaten! Škoda, to by byli vojáci!“ Udělalo nám to tehdy dobře, protože jsme si uvědomili, že nás asi hned nepostřílí… Do Lutzeho kanceláře přišli s Himmlerem čtyři další esesáci. Vyprávěli si a chlastali. Himmler jako jediný moc nepil, dal si s ostatními skleničku nejlepšího francouzského koňaku a pak 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181626