98 Zdravotnická psychologie
9.4 UPLATNĚNÍ PSYCHOLOGIE V ŽENSKÉM LÉKAŘSTVÍ Gynekologie a porodnictví jsou oblasti medicíny, kde prožívání nemocí je více než při jiných chorobách ovlivněno kvalitou specializačních procesů. V oblasti gynekologie a porodnictví se setkáváme s několika okruhy problémů s relativně oddělenými psychologickými zvláštnostmi (Greisinger, 1990, s. 166). Část porodnická zahrnuje ženu na porodním sále, patologické těhotenství a ženu na oddělení šestinedělí. Část gynekologická se člení na konzervativní gynekologii, předoperační a pooperační část a gynekologickou onkologii. Způsob práce zdravotnických pracovníků se liší na odděleních dle specializace, kterou vykonávají. Vyžaduje pohotovost, samostatnost při rozhodování a dobrou odbornou úroveň. Uplatnění psychologie v gynekologii a porodnictví úzce souvisí s biologickým, psychickým a sociálním vývojem dívky / ženy a s identifikací s ženskou rolí, během které by si měla osvojit a plnit všechny sociální role, které s ženstvím souvisejí. Do této problematiky patří například psychická příprava dospívající dívky na menstruaci. Řadíme zde problémy, jako je gravidita, abortus, interrupce, amenorea, hypermnesis, klimakterium, ale i psychoprofylaktickou přípravu k porodu a v neposlední řadě i péči o neplodnou ženu. V komplexní péči o ženu by mělo být samozřejmostí postihovat jednak somatický, ale i psychický stav a sociální pozadí jejího života. Cílem psycho - sociální anamnézy je pak vytipovat ženy, které potřebují psychologickou pomoc. Psychologický přístup v péči o ženu v ženském lékařství: vytvořit pozitivní vztah mezi zdravotníky a pacientkou včas a vhodně připravit ženy na těhotenství, průběh porodu a období po porodu snížit strach a úzkost z nezvládnutí rodičovské role a péče o dítě ohleduplně, taktně a odborně jednat s pacienty poskytnout dostatek informací o zdravotním stavu a průběhu léčby, zvláště pak v pooperačním stadiu umožnit ženě a blízkým osobám pravidelný kontakt vhodnou komunikací zdravotníků a ženy snižovat obavy, úzkost, pocity nejistoty, emocionální labilitu – jak v oblasti porodnictví, tak i gynekologie na základě psychosociální anamnézy poskytnout ženě psychologickou pomoc pomoci ženě při identifikaci s ženskou rolí a vytvoření podmínek, během kterých by si měla osvojit a plnit všechny sociální role, které s ženstvím souvisejí pomoci ženě při změně sebepojetí jako důsledku sníženého sebevědomí až pocitu méněcennosti, které pramení z poruch sebehodnocení, zvláště u gynekologických zákroků vytipovat ženy, které potřebují psychologickou pomoc na základě psychosociální anamnézy, a tu včas realizovat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181572
Psychologické problémy nemocných podle druhu nemoci 99
9.5 UPLATNĚNÍ PSYCHOLOGIE U NEMOCNÝCH S MENTÁLNÍM, SMYSLOVÝM A TĚLESNÝM DEFEKTEM V každé společnosti jsou určité tradice, předsudky, ze kterých vycházejí postoje společnosti k postiženým lidem. Každá společnost má obecně přijímaný systém hodnot, ve kterém neporušené zdraví a dobrá psychická i fyzická zdatnost zaujímají zpravidla přední místa. To ovlivňuje i vztah jednotlivců, celých skupin a institucí k postiženým spoluobčanům. Naše společnost usiluje o to, aby co nejvíce zdravotně postižených mohlo být zařazeno (integrováno) mezi zdravou populaci, aby jim bylo poskytnuto odpovídající vzdělání, příprava na povolání, aby pro ně byla vytvořena pracovní místa, mohli být samostatní a nezávislí. Také příprava zdravotnických a sociálních pracovníků musí odpovídat úkolům společnosti tak, aby byli připravováni nejen teoreticky, ale i pro potřeby praxe, a aby byli oporou handicapovaného člověka. Zařadit postižené občany do společnosti znamená také vychovávat zdravou populaci k tomu, aby uměla s postiženými občany žít, porozuměla jejich potřebám a zvláštnostem, aby postižení mohli mít pokud možno plnohodnotný a radostný život (Čechová, Mellanová, 1995, s. 95). Postižení mohou být vrozená nebo získaná, ale také nejrůznějšího druhu, podle toho, který orgán nebo systém je poškozen. Mezi nejčastější postižení patří: tělesné defekty a postižení smyslové defekty (poruchy sluchu, zraku, řeči) mentální postižení. Psychologický přístup v péči o handicapované nemocné: poznávat osobnost nemocného (postiženého) jedince vytvářet pozitivní vztah mezi postiženým a zdravotnickým personálem, přistupovat individuálně poskytnout rodině dostatečné informace a odbornou pomoc při zvládání náročné situace k nemocnému se chovat profesionálně, taktně, tolerantně, s porozuměním a s úctou komunikaci směrovat k získání důvěry a vytvoření příznivého emočního klimatu, nevyhýbat se nepříjemným tématům, oslovovat jménem nemocné trpělivě vyslechnout, projevit pochopení a porozumění bez litování, rozhovor vést s přiměřenou mírou optimizmu uplatňovat nedirektivní přístup – přátelský vztah a empatii vytvořit vhodné podmínky k rozvoji osobnosti handicapovaného člověka dbát na úzkou spolupráci speciálně - pedagogických center, rodičů a speciálních škol pro děti s vadami zraku, sluchu, řeči, pro tělesně i mentálně postižené přístup k problémovým pacientům je potřeba zvládat na profesionální úrovni, taktně, tolerantně, s porozuměním a úctou k osobě s defektem vhodnou motivací podporovat aktivity nemocného s důrazem na sebeobsluhu, zájmovou činnost a soběstačnost na základě rozsahu a druhu postižení využívat jak verbální, tak neverbální komunikaci či jiné druhy dorozumívání (znaková řeč, Braillovo písmo, tabulky s nápisy atd.) dodržovat zásady komunikace pro jedince se smyslovými defekty, tělesně postiženými a jedince s mentálním postižením (Čechová, Mellanová, Rozsypalová, 1995, s. 100–105).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181572
100
Zdravotnická psychologie
9.6 UPLATNĚNÍ PSYCHOLOGIE U STARŠÍCH NEMOCNÝCH, NEVYLÉČITELNĚ NEMOCNÝCH A UMÍRAJÍCÍCH Vztah ke stáří si člověk vytváří na základě názorů a postojů, se kterými se setkává v rodině a ve společnosti. V rodině se učíme vztahu ke stáří a ke starým lidem napodobováním způsobů chování mladších členů ke starším. Cena starých lidí pro určitou společnost je dána tím, jaké hodnoty příslušná společnost preferuje. Lidská existence vždy končí smrtí. Zvykli jsme si, že většina lidí umírá ve stáří. To znamená, že smrt spojujeme s vyšším věkem. V nemoci strach ze smrti často ožívá, i když nejsme ohroženi. Zpravidla nám každá nemoc připomíná, že jsme smrtelní, protože někdy nevíme, jak je naše nemoc vážná. Tak, jak si složitě vytváříme vztah ke stáří, si vytváříme i vztah k nevyléčitelnému onemocnění a smrti. Nalézt správný přístup k vážně nemocnému, nebo dokonce umírajícímu člověku je velice obtížné a patří asi k vrcholným profesionálním dovednostem sestry nebo lékaře. Tematikou stárnutí, stáří, geriatrizací medicíny, umíráním a smrtí se ve své práci zabývá Helena Haškovcová. Problematice umírání se ve své práci věnovala americká lékařka Elisabeth Kübler - Ross (1992), která na základě rozhovorů s umírajícími na nádorová onemocnění popsala pět fází procesu umírání: 1. fáze šoku – popírání, odmítání a negace smrti („To přece není možné, abych zemřel, to bude nějaký omyl.“) 2. fáze zloby, vzpoury, vzteku, záště („Proč právě já, a ne někdo druhý.“) 3. fáze uklidnění a smlouvání, vyjednávání („Ano, ale až…“), snaha smlouvat se životem 4. fáze deprese, smutku, projevy zármutku, lítost nad tím, co končí („Ano, konec přichází a je nevyhnutelný.“) 5. fáze smíření se smrtí a odevzdanosti, přijetí vyjádřené souhlasem s neměnným děním („Buď vůle Tvá.“). Uvedené fáze se překrývají, trvají různě dlouhou dobu a mohou probíhat paralelně. Také se nemusí vyskytnout vůbec. Důležitá je přítomnost iracionální naděje, která bývá o to silnější, oč slabší je racionální naděje v obrat k lepšímu. Člověk, který ztratí naději, psychicky umírá. Psychologický přístup ke starším nemocným, nevyléčitelně nemocným a umírajícím: přistupovat profesionálně k osobnosti starého – nemocného člověka k pacientovi přistupovat individuálně na základě psychosociální anamnézy respektovat změny v psychických funkcích v průběhu stárnutí a nemoci volit vhodné formy komunikace k získání důvěry a vytvoření příznivého emočního klimatu uplatňovat nedirektivní přístup jak ke starým, tak nevyléčitelně nemocným a umírajícím (vhodné jsou techniky nedirektivního rozhovoru) poskytovat pravdivé informace, pokud pacient tyto informace požaduje (poskytování informací přísluší lékaři) musí být respektována naděje na zlepšení zdravotního stavu nebo na vyléčení neodhadovat čas, který nemocnému zbývá – naděje nepoužívat slova, která posilují strach a úzkost, mírnit bolest
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181572