Etika a právo
99
respektovat patřičné normy jednání, které by měly být vnímány ve svědomí každého, ve svědomí poučovaném a tříbeném. Je-li svědomí neustále přehlušováno a otupováno, pak pomalu ale jistě přestane správnou cestu nacházet. Ti, kteří nedodržují etické normy, nejsou většinou trestáni pokutami nebo vězněním. V lékařské profesi však vždy bývala (a doufejme, že je dosud) integrita osobnosti a počestnost ceněna výše než ztráty materiální. A i když je dnes zpochybňována společná mravnost a společné hodnoty platné pro všechny, je třeba se v tomto směru snažit o konsenzus, k němuž dojít lze. K téže odpovědi na to, co je mravné a co není, lze totiž dospět různými cestami, někdy více a jindy méně bolestnými, někdy krátkými a jindy velmi zdlouhavými. Je třeba se však nejprve dohodnout na tom, co by nemělo být chtěno. Připomeneme-li si nyní Norimberské zákony, pak se jistě shodneme na tom, že jakékoliv zákony a rozhodování soudů by měly stát na jasných etických zásadách bez ohledu na to, zda někteří filozofové hlásají i možnost opaku. V dnešní, tak složité době, v níž se i lékařsko-etická problematika stává čím dál tím komplikovanější, je třeba, aby se zdravotníci (a nejen oni) angažovali při tvorbě patřičných zákonů, jíž by měla předcházet i široká, celospolečenská diskuse. Vždyť „každá země nese svůj podíl odpovědnosti za to, jak bude využívat rozvoje biologických a medicínských věd v aplikaci na člověka... Uvážlivá legislativa... těžce vzniká, nemá-li jisté předpolí ve vytváření deontologických a bioetických pravidel“ (Haderka, 1994). Světová lékařská asociace (WMA) důsledně odlišuje etiku a zákon a je si vědoma toho, že špatné zákony mohou poškozovat člověka i lidství a v našich souvislostech také integritu lékařů a zdravotníků. Můžeme zde citovat zcela nedávné vyjádření WMA k eutanazii (Munzarová, 2004): „Jako odpověď na zprávu, že Etický kodex belgických lékařů by mohl být změněn ve smyslu vyžadování účasti při eutanazii, byť jenom tím, že by pacient byl předán jinému lékaři, který by byl ochoten provést eutanazii, Rada WMA na své schůzi v květnu 2003 vyhlásila usnesení o právu a etice, které zní: 1. Etické hodnoty a legální principy mají obvykle úzký vztah, ale etické závazky příznačně převažují nad legálními povinnostmi. V některých případech zákon nařizuje neetické chování. Skutečnost, že lékař jednal v souladu se zákonem nutně neznamená, že lékař jednal eticky. 2. Je-li zákon v konfliktu s lékařskou etikou, pak by lékaři měli usilovat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181571
100
Zdravotnická etika od A do Z
o to, aby byl zákon změněn. V situaci takového konfliktu etické odpovědnosti převáží.“ A tak tedy při vší složitosti vzájemných vztahů a provázaností mezi etikou a právem je nutné mít na paměti, že je třeba tato území odlišovat. Etika má přednost a má „právo“, nebo spíše povinnost, právo kritizovat. Má se zabývat nejen tím, jaké je, ale především tím, jaké by být mělo.
Literatura ke kapitole 10 BERNARD, J. De la biologie a l’éthique. Paris: Éditions Buchet/Chastel, 1990. 310 p. BRODY, BA. Law and morality. In: REICH, WT. (Ed.) Encyclopedia of Bioethics, revised edition. New York: Simon & Schuster Macmillan, 1995, p. 1335–1339. HADERKA, JF. Zamyšlení nad francouzskými tzv. „bioetickými zákony“ z roku 1994. Právník, 1996, roč.135, s. 1077–1096. LADD, J. The task of ethics. In: REICH, WT. (Ed.) Encyclopedia of Bioethics. New York: The Free Press, 1978, p. 400–407. MUNZAROVÁ, M. Ke vztahu etiky a práva (v kontextu etiky lékařské). Praktický lékař, 1999, roč. 79, suppl. 1, s. 2–3. MUNZAROVÁ, M. Světová lékařská asociace a eutanazie – zcela jasná orientace. Praktický lékař, 2004, roč. 84, č. 7, s. 402–402.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181571
Konkrétní příklady z jednotlivých oblastí lékařství
101
11 Konkrétní příklady z jednotlivých oblastí lékařství Význam „teoretického zázemí“, uvedeného v předchozích oddílech, lze demonstrovat alespoň na některých příkladech z jednotlivých oborů; vytyčené zásady a principy jsou však všem společné.
11.1 AIDS – etická problematika AIDS (Acquired Immunedeficiency Syndrome – syndrom získaného imunodeficitu) je snad možné pro náš účel velice stručně a zjednodušeně definovat jako onemocnění, způsobené virem HIV (Human Immunedeficiency Virus), k jehož přenosu dochází pohlavním stykem a/nebo krevní cestou a rovněž z infikované matky na dítě při těhotenství, porodu a kojení. Po nákaze začne organismus proti HIV tvořit protilátky, které je možné snadno v séru detekovat. Objevují se však až za určitou dobu („sérokonverze“), obvykle za 2 až 4 týdny, avšak někdy i později. I v tomto období, tzv. „imunologického okénka“, kdy je screeningový test na protilátky negativní, již může nakažený jedinec přenášet onemocnění na ostatní. V období sérokonverze se většinou objevují příznaky akutní infekce HIV, další průběh se pak liší případ od případu. Někteří HIV séropozitivní mohou i po dlouhá léta zůstat bez jakýchkoliv příznaků a dosud není jisté, zda u všech choroba propukne. U jiných, po různě dlouhé době latence, se objevují plíživé, relativně mírné příznaky (ARC = AIDS related complex) nebo naopak choroba rychle progreduje (AIDS). Současné znalosti ukazují na to, že u 20–30 % infikovaných dochází k rozvoji choroby v průběhu pěti let. V důsledku postižení imunitního systému se objevují oportunní infekce, případně i některé typy nádorů (např. Kaposiho sarkom), a za příznaků celkové devastace tělesné a mnohdy i mentální nemocní umírají. Dosud neexistuje účinná léčba, jistým úspěchem je však tzv. „vysoce účinná antiretrovirová terapie“, která vede k ovlivnění klinických příznaků choroby i k omezení rizika dalšího přenosu infekce (Jedlička, 2003). U naprosté většiny HIV pozitivních lze v anamnéze vysledovat promiskuitní sexuální chování (ať již hetero-, homo-, nebo bisexuální) a/nebo in-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181571